Psí úsměvy aneb bíločerný život

 

Povídání o tom co zase mí psi natropili, co způsobili a čím mne pobavili.

 

26.5.2011

Na návštěvu k nám si raději přibalte pláštěnku, jinak pravděpodobně čistí a nezmáčení neodejdete.

Dnes k nám zavítali s nabídkou snížení ceny za elektřinu dva zástupci konkurence skupiny ČEZ, mladý muž a mladá žena. Jejich nabídka zněla zajímavě, proto jsem je jen tak nezávazně pozvala dál, že na sebe nebudeme hulákat přes plot a raději si sedneme do altánku na zahradě. Naši psi sice v nich nejprve vzbudili obavy, ale pak šli klidně dál. Ještě před vstupem jsem je upozornila, že jediné nebezpečí, které od nich hrozí je důkladné očichání a případně i olízání, no a u Tary hrozí nevyžádané polibky, což se také stalo. Darcy se chtěl asi předvést jako mužný ochránce své rodiny a pro jistotu na ně párkrát zabubákoval.
My jsme se usadili v altánku a začali se bavit o cenách za energii, zatímco se naši psi věnovali své nejoblíbenější zábavě - pranici. Začali se přetahovat o zbytky plyšáků, honili se a štěkali po sobě, jakoby se chtěli ukázat v tom nejhorším světle, až jsem je musela párkrát okřiknout. Chvíli to zabralo a vypadalo to, že už dají pokoj, ale pak někde našla Tara tenisák a začala divoká honička.
Na naší zahradě je hned vedle altánku "jezírko", no tedy spíš jáma, jen původně byla určená jako jezírko, později se Vašek rozhodl, že to bude bazén a "jezírko" rozšířil a prohloubil, takže teď má rozměry pět krát tři metry a hluboké je asi metr a půl. Po minulém bouřkovém víkendu bylo asi do půl metru plné bláta a blátivé vody a já abych našim psům zabránila nežádoucím koupelím, jsem jezírko přehradila asi do poloviny deskami. Až dodnes to skvěle stačilo, bohužel, jen dodnes.
Darcymu se podařilo tenisák ukořistit a hnal se s ním schovat, Tara mu však byla těsně v patách, rafla ho do zadku, Darcymu nevyšel úhybný manévr a jak ho setrvačná síla hnala kupředu neviděl jinou možnost než se pořádně odrazit a skočit. Přistál přímo uprostřed jezírka, uprostřed blátivé kaše a vody, dalším obrovským skokem se přenesl z jezírka přímo k nám, do altánku. My jsme na něj naprosto zkoprnělí úžasem hleděli a já málem leknutím zapomněla dýchat a ještě vteřinu před tím, než se s hubou od ucha k uchu otřepal, jsem pochopila co chce udělat, bylo už ale pozdě.
Darcy nás všechny, stůl, židle i papíry pokropil vydatnou sprškou bláta a blátivé vody. "To snad ne!" "Ty vole!" Ta poslední nadávka se nedá ani opakovat. My jsme vypadali jako bychom prodělali skvrnitý tyfus, samé hnědé ďobky a cákance, já měla tečkovaný výhled přes brýle a ti dva - ti dva!!
Ti dva byli zralí tak do myčky. Přísahám, měla jsem tu nejlepší snahu se okamžitě omluvit, ale nešlo to, já při pohledu na ty nešťastné zaprasené chudáky potvrdila přísloví:" Jaký pán, takový pes." a strašně se rozesmála.

4.5.201

Naše Audrey působí coby psí doktor. Po každé procházce nekompromisně podrobí svého synáčka Darcyho důkladné prohlídce. Začne od hlavy a pročichává srst, občas se zastaví a začne vykusovat, no tedy začala by vykusovat, kdyby si v mládí nezlomila řezáky, takhle vlastně pouze Darcyho příjemně drbe. Darcy drží, dokonce nastavuje ta místa, kde se Audrey zaměří, aby měla máma dost místa, zvedne hlavu, nechá se vískat na krku, na břiše, na slabinách, prostě všude. Dost dlouho jsem nechápala, proč to Audrey dělá, ale konečně jsem pochopila - Audrey čichem zjistí, kde má Darcy klíšťata a pak se je snaží vykousat. Když jsem na to konečně kápla, mám vlastně vystaráno, kde začně Audrey vykusovat, rozhrnu srst a pinzetou nebo "krokodýlkem" klíště vytrhnu. Pokaždé však musím Audrey vytrhnuté klíště ukázat, teprve pak je spokojená. Pak si takhle, na místech kam dosáhne, poslouží sama. Je to moc šikovná holka, ještě se ani jednou nespletla, vždy když začne vykusovat, tak v tom místě to klíště opravdu je. Klíšťat je letos záplava, asi to bude tou krátkou a vlastně mírnou zimou.
Když tohle její počínání viděl náš pan veterinář, jen kroutil nechápavě hlavou a s úsměvem to komentoval: " Má ho?, Fakt že jo. Kdo nevidí, neuvěří."

 

Jako jedni z mála, co znám, máme doma skřítky Škodoradostníky, kteří mají největší radost z toho, když můžou něco schovat a nešťastní lidi pak hledají, nadávají, hledají, propadají depresi, hledají, ztrácejí náladu, a nakonec hledání vzdávají. Teprve potom skřítkové jako naschvál vrátí ztracenou věc přímo na oči a škodoradostně se chichtají. Já jim říkám (ale jen potichu, aby mě neslyšeli) potvůrky mizerné, protože jejich řádění a zvláště poslední dobou nemá obdoby.

Posuďte sami: Posudek Audrey z výstavy v Ostravě jsem hledala už od dubna, a teprve poté, co jsem se rozhodla vyhodit batoh u kterého se mi zkazil zip, jsem ho našla. Samozřejmě, že jsem ten batoh, prohledala snad stokrát a nic jsem nenašla, už jsem se smířila s tím, že jsem ho musela vytratit ještě někde na výstavišti a ejhle on tam byl! No co jiného, než že ho tam vrátili až po posledním prohledání a celou dlouhou dobu vydrželi čekat na tu bžundu, jak se budu tvářit, až ho jakoby objevím. To však není jejich jediný kousek, bylo jich nespočet a určitě sedí někde- třeba na garnýži, klátí nožkama a mohou se smíchy potrhat, jak pobíháme, vzájemně se obviňujeme a vůbec netušíme, že "ztracenou věc mají oni.

Takhle nám přemísťují věci neustále, třeba prášek na praní objevím v lednici, řetízek, který byl zaručeně na toaletním stolku, je na lince v kuchyni (kde by ho mimochodem nechal jen slaboduchý idiot), brýle místo v pouzdře jsou na opěrce křesla, kde si na ně určitě někdo sedne (zase se můžou potrhat smíchy), Vaškovy kopačky "se" najdou ve skříni, kam je nikdo nedal, plavky pohřešované od loňska se najdou v úložném prostoru v posteli……..

Poslední dobou, zřejmě proto, že už jsem více méně na jejich řádění rezignovala, přidali ke svým obvyklým aktivitám i schovávání věcí pro psy – obojky mají své místo na háčku ve skříni, a přesto je nacházím na okně garáže, kartáče objevím zcela náhodně na poličce,očkovací průkazy jsou ve složce určené pro vyúčtování elektřiny a plynu a novou přílohu k PP Anatarso jsem dosud neobjevila, počítám, že mi ji dovolí najít až poté, co mi přijde příloha nová. Dokonce začali holdovat i popíjení benzínu, jinak si totiž nemohu vysvětlit neustálé vysychání nádrže sekačky a kanystru, tak teplo ještě nebylo, aby to bylo možné přirozenou cestou, takže to mají na svědomí zase ty potvůrky mizerné a já docela trnu, co ke svým běžným aktivitám přidají na příště.

Moje známá je má v baráku také a radila mi se na ně úplně vykašlat, dělat jakoby nic a hlavně vůbec, ale ani náhodou, nehledat! V klidu si sednout, dát si nohy na židli, třeba si otevřít pivko a vychutnávat nebo se kouknout na oblíbený film a budu-li dostatečně trpělivá, výsledek se určitě dostaví, oni o věc ztratí zájem a vrátí ji na své místo nebo aspoň tam, kde ji každý hned najde. No za zkoušku to stojí, jen nevím jestli to vzdám dřív já nebo ti skřítkové.

 

Sobota 2.4.2011 Příběh Arryna Formenos Gil

Nedávno Arrynek opět potvrdil, jak je úžasný. Malému Míšovi bylo 10 měsíců a svižně leze po čtyřech. Při jednom teplém dní jsem nechala chvíli otevřené francouzské okno do zahrady a než jsem se otočila, vylezl Míša na chodník (přes celkem vysoký schod). Jelikož nebývá Arrynek doma, tak se vlastně s Míšou poprvé setkali tváří v tvář (nepočítám, když jsem Míšu držela, abych mu ho dala očuchat - to jsem u toho "hlídala", ale teď se kluci potkali bez dozoru, vůdce a soudce). Mno co ti mám popisovat? Je možné popsat slovy lásku, něhu, radost ... ? Arrynek je lízáním schopný porazit i mě : Ale Míšovi olízal pusu a nos tak jemně a opatrně. Umyl mu vlásky, vylízal špínu z uší : Míša jen držel a smál se a nastavoval se! Já jsem na to koukala, jak na boží zjevení - kde se to bere? V těch zvířatech a dětech? Oni si rozumí beze slov a dospělí se kolikrát neumí domluvit ani na tom nejzákladnějším. Míša lezl po chodníku a Arrynek kopíroval s přesností 10cm každý jeho pohyb, nespustil z něj oči, nehnul se od něj .. a když chtěl Míša slézt dolů do bláta (ještě nemáme zahradu udělanou), tak ho Arrynek čumákem opatrně udržoval na chodníku.

To vidět ve filmu, tak se zasměju, jak je to zinscenovaný - ale vidět toto na živo, to vezme člověku dech. A není to o tom, že bych vlastního psa viděla růžovými brýlemi. Arrynka obdivuje každý, kdo se s ním setká. Věřím, že i Tobě a Hance dělají vaši chlupáčci radost, jste zdraví a daří se vám. Moc zdravíme všechny!!!

 

20.3.2011

Na dnešek jsme měli naplánovanou cestu do Německa za ženichem, Anatarso byla tak akorát připravená, tak jsme se sbalili a jeli. Před námi bylo 800 km a nejistý výsledek, protože pes ještě nikdy nenakrýval, přesto jsem to byla ochotná zkusit, landseeři v České republice novou krev opravdu potřebují.

Uplynulo 8 hodin a my jsme dorazili na místo. Tara byla hodně při chuti a nechtěla se zajít ani vyčůrat, je to mazák, dobře věděla kam jedeme, ale nakonec se nechala přemluvit a trochu si protáhla tělo. Asterix byl opravdu krásný a velmi velký, nad naší Tarou se doslova tyčil, ale moc se k ní neměl. Tara se ho snažila povzbudit, ve věcech lásky už nějakou zkušenost měla a nakonec se jí ho dvakrát podařilo přinutit k akci, ale podruhé, když už se to skoro podařilo, pes spadl a tím to pro něj skončilo, šel domů ke dveřím a dožadoval se vstupu. Nepomohlo přesvědčování Tary, pes jakoby měl z ní a jejího hárání najednou strach a pak na ni začal dokonce štěkat. Tak a je to v pytli, nejlepší termín a nic? Jak drsně poznamenala má dcera :" Kvůli š... takovou štreku a pes jde domů? Si dělá srandu, příště si máti vyber psa za rohem, stejně to tak dělá každý, jen ty se musíš hnát takovou dálku, já tu mrznu a ona si ani nevrz.., stojí to za to?" No, abych to zkrátila - po dvou hodinách nejistoty, rostoucích rozpaků a neochoty psa, jsme to vzdaly a jely domů, do Česka. Ještě že jsem byla prozíravá a pro takovou možnost jsem měla v krycím listu vybrané hned 3 plemeníky - dalším na řadě byl importovaný pes z Německa po rakouském psovi a holandské feně Karlo vom Münchner Land. Popadla jsem telefon a domluvila si s paní Zuzanou krytí Karlem ještě dnes na cestě domů (díky bohu to bylo po cestě), představa, že nejlepší dny prošvihnu se mi opravdu moc nezamlouvala.

Když jsme přijely k paní Zuzaně, Karlo už čekal u vrat a tentokrát to byl on, kdo nechtěl Taře dovolit ani se vyčůrat. To tedy byl rozdíl! Nebe a dudy, tam, kde Tara přesvědčovala, se ujal iniciativy Karlo a po vzájemném seznámení (i když to nejprve vypadalo, že ji nakryje ještě v bráně, ale to zase Tara nebyla svolná akceptovat, chtěla trochu té milostné předehry) se to krásně podařilo. jestliže tedy naše Tara zabřezla, nebudeme mít tentokrát zahraničního tatínka štěňátek, ale českého psa se skvělým zahraničním původem.

 

Čtvrtek 27.1.2011

Dnes ráno jsme jako obvykle vyrazili na ranní procházku, bylo ještě hodně zamračeno po nočním sněžení, ale obloha se už začínala pomalu projasňovat a slibovala hezký den.

Každé ráno se psy chodíme stejnou trasu, nejprve k řece a pak kolem ní až na konec louky, kde přeskočíme potok a vydrápeme se do kopečka, kde se kocháme (já) pohledem dolů na spěchající řeku Olši. Jako pár dní předtím, i dnes v proudu řeky plavaly divoké kachny, jenže dnes se přiblížily moc blízko našemu břehu a toho se rozhodl využít Darcy a upaloval si je prohlédnout pěkně zblízka. Marné bylo moje: "ZPÁTKY, NE!!!!!". Darcy měl oči a uši jen pro kačeny, můj křik mu k sluchu nepronikl.

On mě sice nevnímal, zato kačeny ano a s křikem vystřelily vzhůru k obloze, do bezpečí. Ony se do bezpečí dostaly, ale Darcymu se vedlo podstatně hůř. Řeka nebyla úplně zamrzlá, pouze asi do dvou metrů od břehu a Darcy svůj úprk už nedokázal včas ubrzdit, led se pod ním prolomil a on zahučel do ledové vody. Olše je sice nevelká říčka, ale má silný, dravý proud, který nezamrzá ani při teplotách -27°C a ten ho teď strhával zpátky do vody při jeho pokusech vydrápat se do sucha a bezpečí.

Konečně jsem i já doběhla k Darcymu a mohla jsem mu pomoci. Nešlo to jinak než ho popadnout za srst na krku, zbytek byl ve vodě. Darcy drápy předních tlapek zoufale zatínal do ledu a celé tělo měl napnuté úsilím dostat se ze zajetí proudu. Společným úsilím se nám to konečně povedlo, já mu ze strachu vynadala, rychle ho prohlédla jestli se nezranil a utíkali jsme domů.

Po celou dobu zachraňování Darcy nevydal ani hlásku, zakňučel až když byl z vody venku, přilepil se mi k noze a běžel ve stejném rytmu jako já. Nebylo sice moc zima, jen -5°C, ale voda byla jako led. Nohavice kalhot byla v mžiku promočená a voda mi zatékala i do boty a než jsme doběhli domů, měla jsem nohu jako rampouch.

Doma jsem ho ručníkama pořádně vydrbala, natáhla mu deku pěkně ke kamnům a pak jsem se převlékla i já. Asi bude ledová voda mimořádně dobrá na poslušnost, protože se Darcy odmítal ode mne hnout i doma. Kam já, tam on. Spolu jsme zašli uvařit čaj pro zahřátí, spolu jsme se usadili na deku ke kamnům, Darcy se mi snažil usalašit do klína, vešel se jen předníma tlapkama a na ně si položil hlavu, já pomalu popíjela čaj a vychutnávala teplo sálající z kamen, Darcy spokojeně podřimoval. Patrně mi chtěl projevit svou vděčnost za to, že jsem ho v té hnusné vodě nenechala a pak ho obětavě vysušila a ještě ho chovala v klíně, asi jen proto natáhl packu, že mě za tu péči pohladí, ale přesně v tom okamžiku jsem nesla k ústům hrnek s horkým čajem, abych se napila. Darcyho tlapa se střetla s hrnkem a čaj mi vychrstl na triko. Ještě, že alespoň Darcy zůstal tentokrát suchý.

28.11.2010

Naši tři mušketýři oslavili 25.11.2010 čtvrtý měsíc života a zřejmě se rozhodli to také náležitě oslavit : Pěkně od začátku: Včera od rána docela hustě sněžilo mokrým, težkým sněhem a já se zoufalstvím neustále čuměla na obluhu, jestli se náhodou temný příkrov neprotrhá a sníh nepotáhne do pekel, ale naopak se k vánici ještě přidal vítr.

Čekala mě cesta autem, tušila jsem, že silničáři opět zaspali a že cesty budou zasypány sněhem, a také že jo. Jízda autem na mokrém neuježděném sněhu je delikatesa a já do Třince jela maximálně 50km/h, ale včera byli všichni řidiči hooodně a nezvykle opatrní. I tak jsem na kruháči míjela nešťastnou řidičku, která se marně snažila rozjet do kopečka a já ji pomoct nemohla, i mě totiž čekal stejný úsek a já tam nemínila zůstat viset. Konečně jsme dorazili na místo, já vybrala peníze, nakoupila a jela ještě natankovat, páč ručička dávno trčela v červeném poli a světýlko upozorňující, že benzín je v tahu, blikalo jak o život. Když jsme dorazili domů, pomalu se smrákalo, já s úlevou uklidila nákup a těšila se až si dám skleničku oříškového vaječného likéru a báječnou svačinku, ale nejprve jsem si chtěla ještě douklízet barák, znám se, až si sednu, pak mě už ani nenapadne něco dělat, takže mňamka bude až za odměnu.

Honem jsem vytřela, poutírala prach, pověsila prádlo, uklidila nádobí z myčky a pak jsem si nachystala svačinku, pěkně ke krbovým kamínkům, kde se tak báječně sedí u svíčky a kouká se na hřejivé plamínky, ještě jsem si vzpomněla, že bych měla povysávat můj pokojík, převléct postel a pak si už jen budu lebedit. Co mě však čekalo dole! Když jsem shora nesla kupu špinavého povlečení,čekal na mě dole šok. Vstupní dveře dokořán, před krbem vyvalená Audrey, jedno mokré štěně na gauči, druhé v kuchyni snaživě trhalo kobereček a třetí cosi dolízávalo z konferenčního stolku. Ty bláho! Moje mňamka! Samozřejmě, že tam nic nebylo, ani bašta ani likér, já jsem si ho nalila do bachraté skleničky se širokým hrdlem, protože je hustý a já to pak prstíkem vylízávám. Nevím, která z těch potvor mi to snědla a vypila, všichni mě nadšeně olizovali a chtěli si hrát. Já na ně omráčeně koukala a nevěděla jestli se mám smát nebo zuřit, celá moje práce v pytli, na zemi kalužinky z mokrých kožichů a zasloužená odměna v psích žaludcích a to ani nemluvím o té sibiři, kterou mi tam pustili.

Za všechno může Audrey, ona totiž umí otvírat dveře (ale zavírat se naučit neobtěžovala), ale za celou dobu, co ji mám si nikdy neotevřela dveře, že půjde dovnitř, vždycky to bylo ven, já dokonce ani nezamykala, když jsem byla doma, dokonce i v noci bylo odemčeno a teď budu muset zamykat i přes den, kat aby to spral! Naši psi domů sice smí, ale aby si courali barákem jak se jim zachce, tak to jsme si nedojednali! Jenže člověk míní a pes to změní. Naše Audrey ta tedy určitě a pak se ještě tváří náramně spokojeně a čeká pochvalu za svou šikovnost. Jen aby to po ní nezdědili její synáčkové, jinak je mám na krku do smrti smrťoucí.

Kluci včera večer po večeři poprvé usnuli bez pranic a pošťuchování, takže oslavy a konzumace proběhly k jejich plné spokojenosti nebo že by za tím byl jen alkohol?

 

24.2.2010

Že landseeři na sebe vždy strhávají veškerou pozornost vím už dávno, ale dnes se to potvrdilo opravdu kouzelným způsobem. Potkala jsem na své obvyklé procházce děti ze školky spolu s učitelkami, které také vytáhlo krásné počasí ven a už z dálky slyšela: "Jé pejsci!" Když pak přišli blíž, uslyšela jsem paní učitelku, která děti napomenula: "Děti, i když se vám pejsci líbí, nezapomínáme zdravit." A děti pozdravily: "Dobrý den, pejsci!"