Chov a plemenitba

Tady (dole, pod obrázky) se můžete dozvědět hodně o tom jaké zásady panují pro řízený chov psů s průkazem původu.

Standard plemene

V této rubrice naleznete standard plemene podle FCI, plemenné znaky landseera, jeho charakteristiku a také nejběžnější nemoci.

Příručka chovatele

Zde se můžete dozvědět o tom kdo je chovatel, kdo poradce chovu, kdo majitel a také se můžete dočíst jaké jsou základní modely v chovu psů, co je skus, jaká je dědičnost chrupu či dědičnost barev a lépe pochopíte, co je vlasně chov psů s průkazem původu a najdete vysvětlení proč dát ruce pryč od psů bez tohoto průkazu původu.

Otázky a odpovědi

A tady jsem odpovídala na nejčastější dotazy, které mi byly kladeny nejen zájemci o štěňátko landseera.

 

Na postranním panelu vpravo jsou pak odkazy na naše odchovy, štěňátka a naše landseery

 

Chov a plemenitba

 

Obecné zásady plemenitby

1. Nikdy neopakovat spojení stejných jedinců

Toto je nejdůležitější pravidlo řízeného chovu vedoucí k rozvoji plemene a jeho genetické variabilitě. Pokud se tímto pravidlem nebudeme řídit, budeme mít vždy vlastní sourozence a tím se nám velice ztíží výběr vhodného partnera pro další chov, protože potomci jsou spolu úzce příbuzensky spřízněni. Opakované krytí stejnými jedinci rozhodně nevede k rozvoji genetické variability a snižuje úsilí ostatních chovatelů. Pro potomky z opakovaných spojení je velmi obtížné hledat vhodné partnery k chovu. Dvojnásobně tohle pravidlo platí u chovu málopočetného plemene, kterým landseer bezesporu je.

Za opakované krytí se považuje krytí vlastních sester stejným psem nebo jeho vlastními bratry, krytí jedné feny dvěma vlastními bratry.

Vlastní sestra a vlastní bratr - vždy mají stejné rodiče, byť z různých vrhů nebo chovatelských stanic. Např.: Anatarso z Broučkova dvora je vlastní sestrou Anety z Broučkova dvora a Arlety z Broučkova dvora = všechny tři feny mají stejné rodiče. Nebo Audrey Formenos Gil a její sourozenci vrhu A Formenos Gil je z genetického hlediska považována za vlastní sestru všech potomků vrhu A, B a C vrhu chovatelské stanice Vinná perla, protože matkou Audrey Formenos Gil je Anatarso z Broučkova dvora, její otec je Yolly dei Silvanbull a všichni potomci vrhu A, B i vrhu C Vinná perla mají shodnou matku - Arletu z Broučkova dvora a otce Yollyho dei Silvanbull, přičemž Arleta z Boučkova dvora je vlastní sestrou Anatarso z Broučkova dvora.

Takže i když Audrey měla vlastních sourozenců 7, z genetického hlediska jich má 34, (27 jich získala z chovatelské stanice Vinná perla), protože tolik potomků ze stejného spojení je nositeli stejné genetické informace, mají všechny předky stejné.

Polobratr a polosestra - mají vždy jen jednoho stejného rodiče, např.: Anatarso z Broučkova dvora je polosestrou Bessi z Broučkova dvora, obě feny mají stejnou matku - Corinu White Batuchan a různé otce.

Chovný pár je vždy nutné brát z pohledu spojení dvou odlišných jedinců, kteří mají minimum shodných předků, ideálně žádné. Nestačí, že jsou z různých chovatelských stanic, protože feny mohou být vlastními sestrami a znovu by se jednalo o opakované spojení.

2. Vyloučit úzkou příbuzenskou plemenitbu

Úzká příbuzenská plemenitba - otec a dcera, matka a syn, sourozenci mezi sebou

Takto získáme potomky, kteří mají mnoho společných předků, je to vlastně svým způsobem klonování, může docházet k zakotvení jak dobrých genetických vlastností (skus, stavba těla, povaha aj.), tak i těch špatných, jako jsou dědičné nemoci nebo chybějící zuby či exteriérové nedostatky aj. Dále nám to opět ztěžuje a zúží výběr vhodného krycího partnera.

3. Nespojovat zvířata s vadami či extrémy

Pokud chci krýt fenu, která má některé nedostatky, které standard povoluje, vždy musím mít psa, který je v daném ohledu naprosto standardní. Uvedu příklad: mám-li fenu, které chybí zub, musím ji nakrýt pouze psem, který je plnochrupý, v žádném případě ji nesmím nakrýt psem, kterému jeden zub přebývá, protože vady se sčítají a místo vady jedné, kterou je chybějící zub feny, bychom získali vady dvě - chybějící zub, který by mohli získat potomci po feně a nadpočetný zub, který by mohli potomci získat po otci, takže některým potomkům by zub přebýval a jiným chyběl. Tytéž zásady platí u všech nedostatků a vad, které jsou povolovány - vždy jsou vyvažovány pouze standardem, nikdy opačným extrémem!

4. Nespojovat dvě velmi mladá zvířata

Toto opatření je velmi důležité v případech, kdy se ví, že se v daném plemeni vyskytují některé vrozené nemoci, které se mohou projevit v pozdějším věku. Například je to epilepsie, která se nejčastěji objeví mezi 2.-5. rokem věku zvířete. Proto je nutné, aby alespoň jeden z rodičů byl starší. Dvě právě uchovněná mladá zvířata by neměla být spojována.

5. Využít maximum chovných jedinců

Účelem chovu je zvyšovat genetickou variabilitu ne vyšlechtit jediný "elitní chov" na úkor ostatního chovného stavu nebo dokonce celého plemene.Cílem je vyšlechtění mnoha psů vysoké kvality, kteří vykazují vynikající hodnoty ve stavbě těla, povaze, výkonu a genetické. Zároveň však nebazírovat na malichernostech a dbát na výborné zdraví a dobrou povahu těchto jedinců.

 

Druhy plemenitby

 

Známe několik druhů plemenitby:

Liniová plemenitba

Liniová plemenitba (vzdálená příbuzenská plemenitba)=tvorba tzv. chovných linií, tj. skupin zvířat různého stupně příbuznosti s podobnými morfologickými a fyziologickými vlastnostmi a podobným dědičným založením s cílem tyto pozitivní vlastnosti v potomstvu upevnit. Zakladateli jsou významní plemeníci a pokračovateli jejich synové, vnuci a pravnuci pářící se s vybranými nepříbuznými či vzdáleně příbuznými fenami s podobnými vlastnostmi. Maximální nejbližší příbuznost pářených jedinců je však jen bratranec×sestřenice.

Příbuzenská plemenitba

- inbreeding Příbuzenská plemenitba - inbreeding=nejužší příbuzenská plemenitba (otec × dcera, matka × syn, vlastní sourozenci mezi sebou...).

Rozeznáváme dvě formy:

- zpětné páření na rodiče, kdy se nezvyšuje homozygotnost, ale genetická podobnost,

- páření sourozenců nebo polosourozenců. Zde se zvyšuje homozygotnost, kdy se genotyp rozkládá na více homozygotních genotypů s vyšší variabilitou znaků. Biologická podstata příbuzenské plemenitby spočívá v tom, že se zvyšuje homozygotnost. Pokud genotyp rodičů obsahuje vlohy letální či semiletální povahy způsobuje degeneraci, inbrídingovou depresi. Negativní důsledky příbuzenské plemenitby se projevují snížením životaschopnosti, konstituční odolnosti, plodnosti, růstové schopnosti. Samozřejmě má i kladné vlastnosti, ale ty se bohužel nemohou projevit v celé šíři, neboť je snižována celková životní síla. Při příbuzenské plemenitbě je třeba rozeznávat její stupeň. Čím jsou páření jedinci příbuzensky vzdálenější, tím jsou následky méně nebezpečné.

Podle počtu generací vzdáleností genotypu připařování příbuzných jedinců dělíme příbuzenskou plemenitbu na:

- úzkou/pokrevní,

- blízkou příbuzenskou plemenitbu,

- vzdálenou příbuzenskou plemenitbou.

Příbuznost, tedy její vyjádření procentem, je možno určit dle tzv. Wrightova vzorce. Výsledek je značen jako Fx (%) a je možno místo výpočtu použít pro stanovení hodnoty Fx následující tabulku:

Druh páření Fx % Sourozenci mezi sebou I. pokolení 25 % Sourozenci mezi sebou II.pokolení 37,50 % Rodiče a děti I. pokolení 25 % Rodiče a děti II. pokolení 37,50 % Polosourozenci mezi sebou 12,50 % Prarodiče s vnoučaty 12,50 % Bratranci a sestřenice se 4 spol. dědy 2,50 % Strýc/tety s neteří/synovcem 12,50 % Polostrýc/poloteta s neteří/synovcem 6,25 % Polobratranec a polosestřenice s 1 spol. dě 3,13 %

Wrightův vzorec: Fx=? [(0,5 n+m+1 (1+Fa)]

Výsledek výpočtu se nazývá koeficient příbuzenské plemenitby a označuje se Fx. F je samotný koeficient, x je označován jedinec, u kterého se koeficient příbuzenské plemenitby počítá. Vzorec bere v úvahu řadu údajů. Písmeno n udává u každého společného předka, v kolikáté generaci zpět se objevuje v linii otcovské a písmeno m uvádí stejnou skutečnost v linii mateřské. Občas se stává, že i v rodokmenu se opakující předek je sám výsledkem příbuzenské plemenitby a tato skutečnost může do značné míry ovlivnit výsledek výpočtů. Proto je ve Wrightově vzorci obsažen i koeficient příbuznosti tohoto jedince a je označován Fa. V některých případech se PP netýká jen jednoho předka. Symbol ? znamená, že jsme do propočtu zahrnuli předky všechny. Dalším způsobem vyjádření koeficientu příbuznosti je i metoda F. Horáka, spočívající ve výpočtu součtu generací, ve kterých se vyskytují společní předci. Příbuzenská plemenitba garantuje jakýsi druh "klonování". Tedy záruku, že pokud spáříme dva jedince s totožnými znaky (tedy stejnou genetickou informací), docílíme utvrzení těchto znaků natolik, že se nám budou častěji v populaci opakovat. Samozřejmě dochází k utvrzení znaků jak v tom žádoucím, tak i nežádoucím směru. To znamená, když jsou třeba nedopatřením (do psa opravdu nikdo nevidí) pářeni jedinci, kteří jsou nositeli nemocí, degenerativních znaků apod., dramaticky se pak zhoršuje zdravotní potenciál nového jedince. Vzhledem k tomu, že se v minulosti nejužší příbuzenská plemenitba velmi brzy projevila negativně, přešlo se k mírnější formě - liniové plemenitbě. Tato forma se zdála mnohem přijatelnější a jeden z názorů je, že období zkušeností chovatelů je totiž příliš krátké na to, aby mohli dohlédnout na dlouhodobé následky. Vysoké procento defektů dnešních čistokrevných psů přece není ničím jiným, než výsledkem této desítky let dlouhé praxe. Příbuzenská plemenitba s sebou nese vážné dopady na zdraví, protože ztráta alel je podstatně urychlována. Příbuzenská plemenitba sama nevytváří žádné špatné dědičné vlohy, pouze je přivádí na světlo a zvyšuje jejich frekvenci. Skutečný dopad je v jejím dlouhodobém důsledku na dědičné zdraví a vitalitu. Že příbuzenská plemenitba může natrvalo poškodit plemeno jako celek nebylo dříve známo a je to znevažováno či zamlčováno i v dnešní době.

Nepříbuzenská plemenitba

Nepříbuzenská plemenitba je podle běžné definice páření partnerů, kteří nemají alespoň po pět generací žádné společné předky. Často je však třeba se spokojit se třemi generacemi bez společného předka. Tato plemenitba nesmírně zlepšuje zdraví, ovšem pouze v případě, že v dotyčném plemeni není obecná úroveň příbuzenské plemenitby už tak vysoká, že jsou všechna zvířata blízce příbuzná již z dřívější generace. Jednorázová nepříbuzenská plemenitba není zázračný lék. V zájmu plemene si každý chovatel musí při využívání svých psů, i když jsou to nositelé absolutně špičkových dědičných vlastností, uložit jistá omezení. Naléhavě žádoucí je v každém plemeni využívat v reprodukci co největšího počtu kvalitních psů. U všech způsobů plemenitby je třeba důsledně provádět selekci a u zvířat používaných v chovu věnovat pozornost metodám kontroly dědičnosti. Bohužel přísná selekce ale také redukuje genotyp, což se musí zohlednit. Na druhou stranu může být také velká populace v genetickém počtu "malá", když zpravidla pochází z malého počtu předků - zakladatelů nebo se z příliš malého počtu krycích psů upřednostňují v chovu jen někteří. Zachování nebo vylepšení genetické různorodosti vyžaduje dostatečně velkou základnu a vyšší procento využívaných krycích psů. Praxí bylo potvrzeno, že defekty spojené s příbuzenskou plemenitbou jsou vážné a mohou se do genetických defektů plemene zapsat na dlouhou dobu či nesmazatelně.

Chovným cílem by neměl být "elitní chov"na úkor ostatního chovného stavu nebo dokonce celého plemene, nýbrž vyšlechtění mnoha psů vysoké kvality, kteří vykazují vynikající hodnoty ve stavbě výkonu a genetické. Zároveň však nebazírovat na malichernostech a dbát na výborné zdraví a dobrou povahu těchto jedinců. S pomocí maximální možné nepříbuzenské plemenitby bude zachována nejvyšší genetická variabilita. Počet známých dědičných chorob za posledních šedesát let dramaticky vzrostl. V současnosti je to asi 450 chorob a v roce 1928 jich bylo pět.

 

Co je nositelem genetické informace?

Nositelem genetické informace je dvoušroubovice DNA, na které jsou uloženy chromozomy a geny.