Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských nectností.

 

Naši landseeři

 

Chov - příručka chovatele

Zde se můžete dozvědět o tom kdo je chovatel, kdo poradce chovu, kdo majitel a také se můžete dočíst jaké jsou základní modely v chovu psů, co je skus, jaká je dědičnost chrupu či dědičnost barev a lépe pochopíte, co je vlasně chov psů s průkazem původu a najdete vysvětlení proč dát ruce pryč od psů bez tohoto průkazu původu.

Začnu od Adama, tedy standardem:

Standard plemene

Chov - plemenitba

Otázky a odpovědi

Na postranním panelu vpravo jsou pak odkazy na naše odchovy, štěňátka a naše landseery

 

Příručka chovatele

Sem jsem zařadila některé pojmy, se kterými se mohou setkat začínající chovatelé nebo majitelé landseerů a nejen jich.

KDO JE MAJITEL?

Majitelem se stává zájemce o štěňátko, které si zakoupil od chovatele. Jeho povinností je se o pejska řádně starat, zajistit mu odbornou veterinární péči, kvalitní krmení, dostatek pohybu. Tím však povinnosti majitele ještě nekončí.Musí svému čtyřnohému příteli dát veliký kus svého volného času, dostatek lásky a především dobrou výchovu. Bez důsledné výchovy se i z landseera, který má být rodinným mazlíčkem může stát "odjištěná zbraň", bránící se nejprve malým nepříjemnostem jako je česání, prohlídka zubů nebo uší, přes neposlušnost a ignorování příkazů až k úplné dominanci, kdy vlastně pes přebírá postavení vůdce smečky. Pokud si majitel není zcela jist, že dobrou výchovu zvládne sám,měl by se svým pejskem navštěvovat nejprve psí školku a později výcvikové středisko, kde je pracováno s pejsky různých velikostí a ras a mladému jedinci se tak nenásilnou cestou vštěpují dobré návyky, které pak s majitelem mohou procvičovat sami.

A KDO JE CHOVATEL?

Chovatelem se stává majitel feny, kterou se po splnění všech požadavků k uchovnění a po bonitaci, rozhodne nakrýt psem a odchová štěňátka.

Protože odchov štěňat sebou nese nejedno úskalí a riziko, jsou chovatelé, kteří se rozhodnou chovat psy a samozřejmě i ostatní majitelé pejsků, sdružování v klubech, které mají garantovat řádný chov podle platných chovatelských řádů, stanov a standardů. Každý klub pak má svého poradce chovu, který je svým způsobem přímo zodpovědný za to, jak chov daného plemene vypadá. Abych trochu tuhle důležitou osobu přiblížila jaksi všeobecně, dovolím si převzít definici poradce chovu z časopisu Svět psů :

PORADCE chovu V odborné literatuře i v kynologickém tisku se setkáváme s termínem poradce chovu. Kdo to vlastně je poradce chovu? S touto funkcí je spojeno mnoho otázek, na které budeme společně hledat odpovědi. Zkusíme si porovnat, co takový poradce chovu musí a jaké jsou jeho reálné pravomoci. V ČR je chov jednotlivých plemen psů řízen chovatelskými kluby.Jednotlivé kluby mohou mít různé dodatky k Chovatelskému řádu ČMKU, ale ty s ním nesmí být v rozporu. Každý klub má svého poradce chovu,ten má zodpovědnost za dané plemeno.

Někdy je v klubu sdruženo více plemen, v tom případě tam bývá hlavní poradce chovu a ještě jsou tu pak poradci pro jednotlivá plemena. Hned na úvod si přiznejme, že takový ideální poradce chovu by měl mít nad hlavou svatozář. Už sám název jeho funkce totiž napovídá co je jeho povinností. Musí chovatelům poradit v otázkách chovu, za který je do jisté míry zodpovědný. Jsou na něj kladena přísná kritéria a jeho pravomoci oproti tomu nejsou velké. Stává se tak trochu osobou veřejnou a jeho funkce mu nemalou měrou zasahuje i do soukromí. Poradce chovu musí striktně dodržovat pravidla chovu stanovená klubem. Musí to být člověk nesporných kvalit, a to jak odborných, tak lidských, se zápalem pro věc a chutí se stále učit. Rétorika by pro něj neměla být pojem neznámý, neboť vystupuje nejen na každé klubové schůzi, ale i na dalších akcích. Předpokládá se i kvalitní písemný projev. Ten pak potřebuje v každodenní praxi.

Pokud chov nestagnuje, chovní jedinci se stále obměňují, jedni končí a druzí začínají. Znamená to umět pracovat i s databází a přiměřeně využívat i výpočetní techniku. Avšak ani odborné znalosti a zkušenosti poradci chovu nepomohou k popularitě a respektu mezi chovateli, postrádá-li schopnost jednat s lidmi. To je pro tuto funkci věc naprosto podstatná. Nesmí nikdy čekat vděk, naopak si musí stále uvědomovat, že každá volební schůze ho může odvolat a jeho někdy i dlouholetá práce, které věnoval mnoho času, skončí ze dne na den. Musí velmi dobře znát chovatelskou základnu plemene. V praxi to znamená účast na akcích klubu i výstavách. Jedině tam má možnost vidět co nejvíce psů. Každý poradce chovu se domnívá, že jedině on plemeni nejlépe rozumí, přesto však musí udržet své emoce i jazyk na uzdě. Vstupovat do výstavního kruhu v době posuzování nebo dokonce radit rozhodčímu je hrubý prohřešek nejen proti etiketě, ale hlavně proti výstavnímu řádu. Mimo výstavní kruh si pak může se svolením vystavovatele psa do detailů prohlédnout.

Tak se mimoděk i osobně seznámí s novými vystavovateli, z nichž se někteří v budoucnu stanou i členy klubu. Jde zde o první kontakt s novými majiteli psů a poradce chovu by měl svým vystupováním klub reprezentovat. Je tu ještě další důvod, proč se má poradce chovu účastnit těchto akcí, a to je ten, že chovatelé se chtějí se svým poradcem osobně setkávat, sdělovat mu dobré a radit se o problémech. Kynologie je sice záliba, ale věřte, že většina chovatelů (tuto skutečnost si veřejnost neuvědomuje) ji bere jako životní náplň. Poradce musí mít svatou trpělivost, dostatek taktu a schopnosti diplomata. Chovatelé si pro své dotazy čas nevybírají. Telefonují jak ve všední den, tak i ve svátek, pozdě večer i brzy ráno. Všichni samozřejmě předpokládají že jim bude poradce chovu k dispozici vždy. Dobrý poradce chovu by však nikdy neměl dát chovateli najevo, že ho zrovna ruší nebo dokonce obtěžuje. Je totiž tisíc možností jak se slušně omluvit a hovor přesunout na příhodnější čas.

Poradce musí někdy sdělovat chovatelům i zprávy špatné a pro ně velmi nepříjemné. Zde záleží na jeho schopnosti zachovat si chladnou hlavu a vše řešit věcně, s taktem a bez emocí. Přiznejme si, že ne každý kritiku, kárné opatření a i jiné sankce přijme v klidu a atmosféra takového jednání může být i velmi zjitřená a napjatá. Erudovaný poradce se však nikdy nedá vyprovokovat k hádce.Musí mu být cizí intriky a pomluvy. a zaslechne-li je, zásadně si je nechá pouze pro sebe, neboť dobře ví, že to, co se špitne dnes v Aši, si již druhý den štěbetají vrabci až u slovenských hranic. Poměry v klubech totiž nejsou vždy ideální a byla by rozhodně chyba, přilévat olej do ohně. Musí umět chovatele pochválit za dosažené výsledky v chovu, na výstavách i při propagaci plemene. Naopak dodat odvahu a povzbudit, když se chovateli nedaří a to i v těch případech (to bývá pro poradce nejtěžší, kdy si neúspěch chovateli předpověděl. Arogance a povyšování se nad chovatele není nikdy namístě, naopak je to věc naprosto nepřijatelná. Musí v praxi ovládat techniku krytí aby mohl chovateli příkladně pomoci, nebo alespoň poradit, i když to není přímo jeho povinností. Musí rovněž umět poradit chovateli před porodem feny. Porod samotný, pokud ho chovatel nezvládne, patři výhradně do rukou veterinárního lékaře, ne poradce chovu. Zde je potřeba si uvědomit, že každý porod nemusí skončit šťastně, vztahy lidí se však dnes mění rychleji než aprílové počasí a poradce chovu by mohl případně i čelit žalobě za neodborný zásah při porodu. Určitě všichni znáte přísloví "Za dobrotu na žebrotu". Musí zodpovědně navrhnout spojení chovných jedinců, pokud o to chovatel požádá a k tomu je nutno dobře znát i předky chovných jedinců. Když se pak podíváme na Práva a povinnosti poradce chovu, zjistíte ještě další povinnosti. Ty ovšem nelze paušalizovat (jednotná norma totiž neexistuje), protože jsou v každém klubu odlišné podle způsobu chovu.

Uvedeme-li pro příklad konkrétně Staffordshire Bull Terrier Club, zjistíte práva a povinnosti poradce chovu v tomto klubu. Povinnost vystavit krycí listy na žádost chovatele do 14 dní po obdržení žádosti. Na krycí listy uvede psy navržené chovatelem, eventuálně doporučí užití dalších krycích psů. Povinnost předávat Plemenné knize doklady k zápisu štěňat v termínech stanovených ČMKU. Povinnost označit průkazy původu jedinců, kteří splnili podmínky pro zařazení do chovu, a předat je plemenné knize k zápisu do rejstříku chovných psů a fen. Povinnost dodávat redakci Zpravodaje SBT průběžné zprávy týkající se chovu, výstav apod. Povinnost spolupracovat při personálním obsazení výstavního kruhu na klubové a speciální výstavě.Povinnost poradit chovatelům, členům klubu, v otázkách týkajících se chovu, péče a držení zvířat. Povinnost dodržovat všechna ustanovení FCI, ČMKU, chovatelského klubu a zákona na ochranu zvířat proti týrání týkajícího se chovu a držení psů. Povinnost řešit závažné problémy, vždy ve spolupráci s vedením klubu. To by byly ve zkrácené verzi povinnosti a teď si rovněž zkráceně prohlédneme pravomoci poradce chovu. Má právo odmítnout vystavit krycí listy, pokud o ně chovatel nepožádal předepsanou formou. Má právo odmítnout povolit opakované spojení dvou jedinců kteří spolu již dali potomky se závážnými dědičnými vadami, nebo mezi takovými jedinci, kteří sami vykazují stejně nežádoucí vady a nedostatky. Má právo zamítnout krytí feny ve špatném zdravotním stavu, nebo takovou, u které není vzhledem k ustájení, krmení a ošetřování záruka, že odchová standardní zdravé potomstvo. Má právo nepředat k dalšímu zpracování dokumentaci vrhu, pokud byla dodána nečitelná, neúplná, nedbale vyplněná a vrátit ji chovateli k doplnění. Má právo na průběžnou kontrolu stavu, držení a výživy vrhu štěňat. Pokud zjistí nedostatky, je povinen o tom u chovatele udělat zápis a seznámit se situací vedení klubu. To rozhodne o postihu chovatele. Cestovní výlohy hradí chovatel, kontrola je zdarma. Má právo kontrolovat zdravotní stav, držení a výživu chovných jedinců. O zjištěných závadách sepsat zápis s majitelem těchto zvířat a seznámit se situací vedení klubu. To rozhodne o nápravných opatřeních. Teď, když si můžeme porovnat práva a povinnosti poradce chovu v tomto konkrétním klubu, hned zjistíte, že čtyři z těchto šesti pravomocí jsou vlastně morální povinnosti každého chovatele vůči zvířatům, které vlastní chce-li se vůbec chovatelem nazývat. Práce poradce chovu spočívá též z velké části v administrativní činnosti a neustálé kontrole všech formulářů, aby nedošlo k chybě v zápisu štěňat do plemenných knih. Funkce poradce chovu je dobrovolná a bezplatná. Závěrem je možno konstatovat, že jsme pouze lidé a k ideálům máme všichni dost daleko. Špatný poradce se dá snadno vyměnit, ale pokud máme dobrého poradce chovu, jeho práce bychom si měli všichni velice vážit. J.& J. Volšický

....tolik článek

Základní modely v chovu psů

Chovem psů nemůže být nazýváno pouze páření dvou jedinců kvůli produkci štěňat. Takový přístup by způsobil pád mnoha plemen. Chov je vlastně umění, které vyžaduje znalosti genetiky, pokrevních linií aj., ale hlavně lásku ke psům. Nikdy nelze spojovat dva jedince jen proto, že případného krycího psa máme hned za rohem nebo je majitel psa dobrým přítelem. Vždy se musí brát na ohled na to, zda se k sobě vybraní jedinci hodí typově, mají odpovídající povahu a zdraví. Nikdy nesmí být spojováni dva jedinci s opačným extrémem, tzn., že se například nespojuje příliš drobná fenka s největším a nejmohutnějším krycím psem plemene. Vady se vždy sčítají a tak pak máme v jednom vrhu část psů drobných a část psů mohutných, a tím vzniká vrhová nevyrovnanost. Vada jednoho psa z páru může být vyvážená pouze standardní vlastností druhého jedince. Na chovatelích leží zodpovědnost za budoucí generace psů. Při nepromyšleném chovu, při páření nemocných a jinak postižených jedinců by se brzy vytratila odolnost a vlastnosti daného plemene. Základním faktorem zlepšování genofondu populace je plemenný výběr. Všechny živé organismy mají určitou genetickou výbavu, množství "genů", jež kódují jejich konkrétní vlastnosti. Každý jedinec má tuto genetickou výbavu zdvojenou - má tzv. "diploidní" sadu chromozómů - útvarů, ve kterých jsou geny umístěny. Pohlavní buňky mají tuto sadu pouze "haploidní" (jednoduchou) a nový tvoreček - embryo pak sadu opět zdvojenou, protože dostává jednu sadu od otce od otce a jednu sadu od matky. Genetické základy vlastností potomka jsou tedy ovlivněny oběma rodiči stejně. Další roli pak hraje dědivost jednotlivých znaků a vliv vnějšího prostředí. Zděděné vlastnosti jsou navíc závislé na kvalitě - konkrétní formě genů (alel). Ty mohou být buď dominantní (silné), recesivní (slabé, podřazující se dominantním) i různě se navzájem ovlivňující mezitypy. Dominantní formy alel ve zjednodušeném schématu přebijí a přehluší vliv alel recesivních. Proto, aby se vlastnost přenášená recesivní alelou projevila, musejí být recesivní alely v genetické výbavě dvě (např. hnědé zbarvení labradorských retrievrů). Kromě jiných vlastností jsou recesivní alely v mnoha případech nositeli geneticky podmíněných onemocnění. Sejdou-li se tedy dvě alely dominantní, pes bude naprosto zdravý. Když se jedna dominantní alela spojí s jednou recesivní, onemocnění se neprojeví, ale zvíře bude jeho skrytým genetickým přenašečem. Onemocnění však propukne v případě, kdy se sejdou dvě recesivní alely tohoto genu.

Známe několik druhů plemenitby:

Liniová plemenitba

Liniová plemenitba (vzdálená příbuzenská plemenitba)=tvorba tzv. chovných linií, tj. skupin zvířat různého stupně příbuznosti s podobnými morfologickými a fyziologickými vlastnostmi a podobným dědičným založením s cílem tyto pozitivní vlastnosti v potomstvu upevnit. Zakladateli jsou významní plemeníci a pokračovateli jejich synové, vnuci a pravnuci pářící se s vybranými nepříbuznými či vzdáleně příbuznými fenami s podobnými vlastnostmi. Maximální nejbližší příbuznost pářených jedinců je však jen bratranec×sestřenice.

Příbuzenská plemenitba

- inbreeding Příbuzenská plemenitba - inbreeding=nejužší příbuzenská plemenitba (otec × dcera, matka × syn, vlastní sourozenci mezi sebou...).

Rozeznáváme dvě formy:

- zpětné páření na rodiče, kdy se nezvyšuje homozygotnost, ale genetická podobnost,

- páření sourozenců nebo polosourozenců. Zde se zvyšuje homozygotnost, kdy se genotyp rozkládá na více homozygotních genotypů s vyšší variabilitou znaků. Biologická podstata příbuzenské plemenitby spočívá v tom, že se zvyšuje homozygotnost. Pokud genotyp rodičů obsahuje vlohy letální či semiletální povahy způsobuje degeneraci, inbrídingovou depresi. Negativní důsledky příbuzenské plemenitby se projevují snížením životaschopnosti, konstituční odolnosti, plodnosti, růstové schopnosti. Samozřejmě má i kladné vlastnosti, ale ty se bohužel nemohou projevit v celé šíři, neboť je snižována celková životní síla. Při příbuzenské plemenitbě je třeba rozeznávat její stupeň. Čím jsou páření jedinci příbuzensky vzdálenější, tím jsou následky méně nebezpečné.

Podle počtu generací vzdáleností genotypu připařování příbuzných jedinců dělíme příbuzenskou plemenitbu na:

- úzkou/pokrevní,

- blízkou příbuzenskou plemenitbu,

- vzdálenou příbuzenskou plemenitbou.

Příbuznost, tedy její vyjádření procentem, je možno určit dle tzv. Wrightova vzorce. Výsledek je značen jako Fx (%) a je možno místo výpočtu použít pro stanovení hodnoty Fx následující tabulku:

Druh páření Fx % Sourozenci mezi sebou I. pokolení 25 % Sourozenci mezi sebou II.pokolení 37,50 % Rodiče a děti I. pokolení 25 % Rodiče a děti II. pokolení 37,50 % Polosourozenci mezi sebou 12,50 % Prarodiče s vnoučaty 12,50 % Bratranci a sestřenice se 4 spol. dědy 2,50 % Strýc/tety s neteří/synovcem 12,50 % Polostrýc/poloteta s neteří/synovcem 6,25 % Polobratranec a polosestřenice s 1 spol. dě 3,13 %

Wrightův vzorec: Fx=? [(0,5 n+m+1 (1+Fa)]

Výsledek výpočtu se nazývá koeficient příbuzenské plemenitby a označuje se Fx. F je samotný koeficient, x je označován jedinec, u kterého se koeficient příbuzenské plemenitby počítá. Vzorec bere v úvahu řadu údajů. Písmeno n udává u každého společného předka, v kolikáté generaci zpět se objevuje v linii otcovské a písmeno m uvádí stejnou skutečnost v linii mateřské. Občas se stává, že i v rodokmenu se opakující předek je sám výsledkem příbuzenské plemenitby a tato skutečnost může do značné míry ovlivnit výsledek výpočtů. Proto je ve Wrightově vzorci obsažen i koeficient příbuznosti tohoto jedince a je označován Fa. V některých případech se PP netýká jen jednoho předka. Symbol ? znamená, že jsme do propočtu zahrnuli předky všechny. Dalším způsobem vyjádření koeficientu příbuznosti je i metoda F. Horáka, spočívající ve výpočtu součtu generací, ve kterých se vyskytují společní předci. Příbuzenská plemenitba garantuje jakýsi druh "klonování". Tedy záruku, že pokud spáříme dva jedince s totožnými znaky (tedy stejnou genetickou informací), docílíme utvrzení těchto znaků natolik, že se nám budou častěji v populaci opakovat. Samozřejmě dochází k utvrzení znaků jak v tom žádoucím, tak i nežádoucím směru. To znamená, když jsou třeba nedopatřením (do psa opravdu nikdo nevidí) pářeni jedinci, kteří jsou nositeli nemocí, degenerativních znaků apod., dramaticky se pak zhoršuje zdravotní potenciál nového jedince. Vzhledem k tomu, že se v minulosti nejužší příbuzenská plemenitba velmi brzy projevila negativně, přešlo se k mírnější formě - liniové plemenitbě. Tato forma se zdála mnohem přijatelnější a jeden z názorů je, že období zkušeností chovatelů je totiž příliš krátké na to, aby mohli dohlédnout na dlouhodobé následky. Vysoké procento defektů dnešních čistokrevných psů přece není ničím jiným, než výsledkem této desítky let dlouhé praxe. Příbuzenská plemenitba s sebou nese vážné dopady na zdraví, protože ztráta alel je podstatně urychlována. Příbuzenská plemenitba sama nevytváří žádné špatné dědičné vlohy, pouze je přivádí na světlo a zvyšuje jejich frekvenci. Skutečný dopad je v jejím dlouhodobém důsledku na dědičné zdraví a vitalitu. Že příbuzenská plemenitba může natrvalo poškodit plemeno jako celek nebylo dříve známo a je to znevažováno či zamlčováno i v dnešní době.

Nepříbuzenská plemenitba

Nepříbuzenská plemenitba je podle běžné definice páření partnerů, kteří nemají alespoň po pět generací žádné společné předky. Často je však třeba se spokojit se třemi generacemi bez společného předka. Tato plemenitba nesmírně zlepšuje zdraví, ovšem pouze v případě, že v dotyčném plemeni není obecná úroveň příbuzenské plemenitby už tak vysoká, že jsou všechna zvířata blízce příbuzná již z dřívější generace. Jednorázová nepříbuzenská plemenitba není zázračný lék. V zájmu plemene si každý chovatel musí při využívání svých psů, i když jsou to nositelé absolutně špičkových dědičných vlastností, uložit jistá omezení. Naléhavě žádoucí je v každém plemeni využívat v reprodukci co největšího počtu kvalitních psů. U všech způsobů plemenitby je třeba důsledně provádět selekci a u zvířat používaných v chovu věnovat pozornost metodám kontroly dědičnosti. Bohužel přísná selekce ale také redukuje genotyp, což se musí zohlednit. Na druhou stranu může být také velká populace v genetickém počtu "malá", když zpravidla pochází z malého počtu předků - zakladatelů nebo se z příliš malého počtu krycích psů upřednostňují v chovu jen někteří. Zachování nebo vylepšení genetické různorodosti vyžaduje dostatečně velkou základnu a vyšší procento využívaných krycích psů. Praxí bylo potvrzeno, že defekty spojené s příbuzenskou plemenitbou jsou vážné a mohou se do genetických defektů plemene zapsat na dlouhou dobu či nesmazatelně.

Chovným cílem by neměl být "elitní chov"na úkor ostatního chovného stavu nebo dokonce celého plemene, nýbrž vyšlechtění mnoha psů vysoké kvality, kteří vykazují vynikající hodnoty ve stavbě výkonu a genetické. Zároveň však nebazírovat na malichernostech a dbát na výborné zdraví a dobrou povahu těchto jedinců. S pomocí maximální možné nepříbuzenské plemenitby bude zachována nejvyšší genetická variabilita. Počet známých dědičných chorob za posledních šedesát let dramaticky vzrostl. V současnosti je to asi 450 chorob a v roce 1928 jich bylo pět.

 

Co je nositelem genetické informace?

Nositelem genetické informace je dvoušroubovice DNA, na které jsou uloženy chromozomy a geny.

Model DNA - Model DNA - vložit obrázek

Dědičnost chrupu

Úplný trvalý chrup psa má 42 zubů. Při prohlídce zubů však u různých plemen zjišťujeme častou či méně častou chudozubost. Některým jedincům chybí nejčastěji jeden, ale může to být i více zubů z různé kategorie. V dolní čelisti chybí zuby častěji než v horní. Dědičností chudozubosti se zabývali různí badatelé. Autorem nejznámějších a také nejpodrobnějších studií tohoto problému je pan František Horák z KIánovic, uznávaný odborník v kynologii u nás i v široké cizině. O dědičnosti chrupu publikoval více než dva tucty prací v nejrůznějších našich i zahraničních časopisech. Přehledná a dostupná práce z poslední doby (Horák, 1991) je souhrnem jeho studií. Dosavadní výsledky ukazují, že jak chudozubost v horní čelisti, tak výskyt nadpočetných zubů jsou vady částečně vázané na pohlaví. Chybí-li například v horní čelisti zub u psa, chybí většinou tentýž zub u jeho synů, a naopak, je-li takto postižena fena, nalézáme stejnou vadu u jejích dcer. Toto pozorování však nemá absolutní platnost. U zubů dolní čelisti tato závislost zatím nebyla potvrzena. Každý zub je samostatnou genetickou jednotkou, jeho růst je kontrolován jedním genem. Chudozubost, stejně jako výskyt nadpočetných zubů, je vadou recesivní. Dominantní je vývin plného chrupu. První premoláry a poslední moláry jsou však určitým způsobem ovlivněny i délkou čelisti. Hell (1981) dokazuje podrobným studiem velkého počtu lebek vlků, že vývoj chrupu u psovitých šelem jde pravděpodobně směrem k redukci počtu zubů. U vlků zaznamenává pouze chudozubost, ale žádné jiné vady chrupu.

Chrup dospělého psa sestává ze 42 zubů (20 v horní a 22 v dolní čelisti). Zuby jsou rozlišené na řezáky, špičáky, zuby třenové a stoličky. V horní čelisti jsou v jedné polovině 3 řezáky, 1 špičák, 4 zuby třenové a 2 stoličky. V polovině dolní čelisti jsou 3 řezáky, 1 špičák, 4 zuby třenové a 3 stoličky. Čtvrtý zub třenový v horní čelisti a první stolička v čelisti dolní se nazývají trháky. Mléčný chrup štěněte je složen z 28 zubů. V jedné polovině horní i dolní čelisti je po 7 zubech: 3 řezáky, 1 špičák a 3 zuby třenové. Mléčný chrup se prořezává ve věku 3-6 týdnů, k výměně řezáků dochází ve věku 3-5 měsíců, k výměně špičáků ve věku 5-7 měsíců, k výměně zubů třenových (2.-4.) ve věku 5-6 měsíců. Stoličky se zakládají přímo jako zuby trvalé, prořezávají se ve věku 4-7 měsíců. První zub třenový se zakládá rovněž přímo jako zub trvalý.

Skus

Jak již bylo uvedeno, pes má v horní a dolní čelisti šest řezáků, které v čelisti tvoří pravidelné oblouky. Horní řezáky jsou mírně předsunuty před řadou řezáků dolních, takže při skousnutí za sebe zapadají tak, že přední plochy dolních řezáků se lehce dotýkají zadních ploch řezáků horních. Toto vzájemné zaklesnutí horních a dolních řezáků se nazývá skus.

Nůžkový skus

Pokud horní řada řezáků vytváří mírný oblouk a dolní řezáky se lehce dotýkají řezáků horních nebo je mezi nimi mezera do 1 mm, hovoří se o nůžkovém skusu, který se požaduje u většiny plemen psů, a je proto skusem fyziologickým.Je dominantní nad všemi ostatními odchylkami. Je popsána recesivní alela "sm", která kontroluje zkrácení spodní čelisti - short mandible (Phillips, 1945). Dokonalá genetická analýza se nemohla udělat, protože většina postižených štěňat uhynula krátce po narození, během prvních dnů života. Přesto se uvádí, že podkus je recesivní.

O dědičnosti předkusu, nepravidelného skusu a kleštového skusu není mnoho původních informací. Všeobecně je však přijat názor, že výsledné postavení řezáků proti sobě závisí rovněž na délkách čelistí. Ukázalo se, že kratší lebka se při křížení spíše prosazovala, nevykazovala však úplnou dominanci (Šiler a Fiedler, 1978). Velmi důležitý je však poznatek, že délky horní a dolní čelisti se dědí nezávisle, takže při páření dvou jedinců mezi sebou, kdy oba mají správný nůžkový skus, ale jeden z nich má dlouhou nosní partii a druhý naopak krátkou, docházíme ke značným extrémům u potomstva, které se projeví výskytem jak předkusů, tak podkusů. ( takto vznikají jedinci, kteří pak své vady předávají dál, je ovšem pravdou, že nesmí být zařazeni do chovu, ale stejnou cestou vzniklí jedinci s klešťovým skusem do chovu zařazováni být mohou.).

Jak s výskytem předkusu, tak podkusu má spojitost skus klešťový.

Objevuje se v liniích, kde jsou postiženi jedinci předkusem i podkusem, ale také se jedinci s tímto skusem objevují jako rodiče postižených potomků, protože standard či bonitační řád povoluje bonitovat jedince s klešťovým skusem. Způsob dědičnosti nelze určit, protože často chovatelé neznají stav chrupu u jedinců, kteří nebyli zbonitováni a ačkoliv se tento typ skusu objeví u štěněte, není pravidlem, že po výměně mléčných zubů za trvalé zůstane nadále skus klešťový.

Klešťový skus

Pokud je linie oblouku dolních řezáků na stejné úrovni jako oblouku řezáků horních nebo u přílišného vychýlení dolních řezáků dopředu, takže kousací hrany obou řad řezáků dosedají na sebe, vzniká skus klešťový. Někteří zoologové považují i tento skus za fyziologický, neboť pes prý používá klešťové postavení řezáků při trháni masa, odhryzávání masa z kostí, při vykusování blech v srsti aj. S tímto stanoviskem však nelze souhlasit právě z fyziologických důvodů: klešťový skus zejména v mladším věku nedovoluje psovi maximální skousnutí, přičemž premoláry i moláry nemohou zcela plnit svoji funkci při "střihání" potravy. Nejpádnějším dokladem nefyziologičnosti klešťového skusu je mimořádně rychlé obrušováni řezáků do velkých ploch mnohdy až na polovinu jejich původní délky (což se fyziologicky vyskytuje u psů až v sedmi letech), čímž zcela mizí původní funkce řezáků.

Předkus

(brachygnathia superior) Je-li oblouk dolních řezáků při sevřených čelistech před obloukem horních řezáků, jde bez ohledu na velikost mezery o předkus. Je to takový stav čelisti, kdy je horní čelist kratší než dolní čelist a díky tomu jsou horní řezáky postaveny za spodními řezáky. Vedle dědičnosti se na vzniku této vady může uplatnit i úraz (tupý úder ve směru podélné osy čelisti) nebo její zlomenina, která předčasně uzavře růstové zóny. Diagnostika je vzhledem k různé délce čelistí a postavení řezáků velmi snadná. Terapie, vzhledem k tomu, že nelze zkrácenou horní čelist prodloužit, spočívá v chirurgickém zkrácení dolní čelisti. Zatímco podkus se všeobecně uznává za jev patologický, předkus standard některých plemen s deformovanými lebkami přímo vyžaduje.

Podkus

(brachygnathia inferior) Je-li mezera mezi horními a dolními řezáky větší než 2 mm, jde o podkus. Vzniká pří nesprávném postavení podélných os oblouků řezáků nebo při zkrácení dolní čelisti. Je to stav, kdy je spodní čelist kratší než horní čelist. Převislá část horní čelisti, která postrádá protiváhu spodní čelisti, v průběhu života zvířete postupně sklesává. Řezáky spodní čelisti zraňují tvrdé patro, řezáky horní čelisti zraňují kůži a sliznici spodní čelisti.

Nepravidelný skus

U řezáků se nehodnotí pouze jejich vzájemné postavení co do podélné osy horních a dolních řezáků, nýbrž i postavení jednotlivých řezáků v oblouku čelisti. Za fyziologických poměrů na sebe jednotlivé řezáky dosedají svými okraji a tvoří souvislý čelistní oblouk.

Odchylky z této polohy řezáků se hodnotí jako nepravidelný skus. Pokud některý řezák vystupuje z této řady oblouku při zachování správné polohy k podélné ose, hovoří se o podélně nepravidelném skusu. Je-li zachován pravidelný oblouk, avšak některé řezáky jsou vychýleny z řady své podélné osy, vzniká příčně nepravidelný skus. Kombinací obou těchto odchylek postavení řezáků vzniká kombinovaně nepravidelný skus.

Oligodoncie

Jak u divoce žijících šelem psovitých, tak i u psa domácího se vyskytují jedinci, kterým některé zuby chybějí; tento jev se nazývá oligodoncie. U převážné většiny plemen současné standardy vyžadují plnochrupost. Oligodoncie se připouští jen u plemen s deformovanými lebkami nebo čelistmi.

Požadavek plnochruposti u cílevědomě řízeného chovu psů není samoúčelný. Zuby jsou např. u pracovních plemen významným "pracovním nástrojem". Při často používané, byť vzdálené příbuzenské plemenitbě je pravděpodobnost výskytu chudozubosti větší a při kumulaci této vady v chovu se navíc zvyšuje i její rozsah. Proto se při současném řízení chovu psů chudozubí jedinci podle aktuální situace v chovu z něho většinou vyřazují. I tak se čas od času oligodoncie vyskytne i po plnochrupých rodičích.

Odpůrci vyřazování chudozubých jedinců z chovu většinou argumentují skutečností, že ve volné přírodě se oligodoncie rovněž vyskytuje, i když nemohou doložit, že takto postižení jedinci se do chovu aktivně zapojují. Poukazuje se i na to, že v převážné většině chybějí zuby afunkční (tj. P1 a M3). U zubu M3 snad lze tento argument přijmout, avšak P I svojí přítomností v čelisti nepochybně zpevňuje fixaci špičáků, což je z hlediska jejich funkce úloha velmi významná. U dalších chybějících zubů nelze "afunkčnost" uplatňovat, neboť jejich význam pro zpracování potravy je evidentní: nepřítomný zub činí naopak afunkčním zub protější při prvotním "střihání" potravy. V případě obhajoby těchto chybějících zubů se používá jako argument tzv. recesivní dědičnost výskytu oligodoncie. Právě tato vlastnost však je nebezpečná, neboť proto se oligodoncie vyskytuje zcela nepravidelně a neočekávaně i u potomků rodičů (případně prarodičů) plnochrupých.

Naprostá většina chybějících trvalých zubů není v čelisti vůbec založena. V malém procentu lze rentgenologicky trvalý zub v čelisti prokázat, ovšem skutečnost, že se tento zub neprořezal (tj. nedorostl příslušné velikosti), je důkazem patologického vývoje zubu, který je nutno hodnotit jako chybějící. Tuto důležitou skutečnost mnoho majitelů psů s neprořezaným zubem hlasitě neuznává, i když nutnost vyřazování z chovu u jiných patologických jevů schvaluje.

Nejobtížnější je hodnocení chybějících zubů v důsledku vylomení nebo zlomení zubu. Důkazem této skutečnosti by mělo být pouze potvrzení veterinárního lékaře, který se však může zodpovědně vyjádřit k vylomení zubu jedině v tom případě, když majitel postiženého psa přijde k ošetření ihned nebo nejdéle do týdne po vylomení zubu.

Pozornému majiteli psa by nemělo vylomení zubu uniknout, neboť jde o proces velmi bolestivý, spojený s krvácením z čelisti. Zbytek zlomeného zubu lze rentgenologicky prokázat kdykoliv a z chovatelského hlediska bez velkého rizika tolerovat. Vylomení zubu s kořeny, které není při běžné práci psa a fyziologickém stavu zubů jevem zcela normálním, je totiž po dvou až třech týdnech, kdy se lůžko včetně eventuální fraktury vyhojí, rentgenologicky neprokazatelné. Na základě dlouhodobých zkušeností lze doporučit tolerovat veterinárně doložené chybějící zuby pouze na výstavách (nevýznamných pro zařazování zvířat do chovu) a nepřihlížet k nim při zadávání známky.

Zdvojení zubů

U některých krevních liniích psů se často vyskytuje zdvojení zubů (především P1, ojediněle i M). Výskytu tohoto jevu se až dosud věnovala malá pozornost. Vysvětlení není zcela jasné: může jít o zdvojené založení lůžka trvalých zubů, které nemají své mléčné předchůdce, anebo o přetrvávání (perzistenci) mléčných P2, které jsou velikostí i tvarem podobné trvalým P.

Zubní kámen

V poslední době se ve stále větší míře u psů podobně jako u lidí vyskytuje zubní kámen. Podstata tohoto jevu je zřejmě výsledkem působení několika činitelů (rodová predispozice, složení diety a pitné vody, zubní hygiena aj.).

Tvorba zubního kamene se může objevit již u mladých psů, častější výskyt však je u psů starých, výrazně častěji jsou postihována plemena malá až miniaturní. Tvorba tenké vrstvy vápenatých solí začíná u dásní a vyznačuje se tmavě hnědým zbarvením.

Postupně se rozšiřuje od základu zubu k jeho špičce a zesiluje u dásni, které mechanicky dráždí a způsobuje jejich zanícení. Při ponechání takto postiženého chrupu bez ošetření dochází zejména při drcení tvrdé potravy k poranění dásní a jejich krvácení.

Hojení zanícených dásní má za následek jejich postupné stahování a obnažování krčků zubů. Na drsném povrchu zubního kamene a obnažených krčků se zachycují zbytky potravy, jejichž rozklad je doprovázen výrazným pachem z dutiny ústní psa.

Při zanedbání tohoto stavu může postupně docházet k vypadávání zubů se všemi následky pro přijímání potravy psa a jeho pracovní využití. Jedinou ochranou proti tomuto jevu jsou preventivní a léčebná opatřeni, prováděná podle pokynů veterinárního lékaře.

Převzato z knihy: Doc. MVDr. Zdeňka Procházky, DrSc. : Chov psů

 

A jak to má SPRÁVNĚ BÝT?????????

Dutina ústní, ve které jsou zuby uloženy, je součástí trávicího ústrojí. Zuby jsou takovou vstupní bránou do tohoto ústrojí. Jsou utvářené tak, aby pes mohl kořist pevně uchopit, podle potřeby její část odstřihnout a alespoň částečně rozmělnit. Dobrý chrup a skus potřebují všichni psi, ale např. pro služební psy jsou přímo nezbytným pracovním nástrojem.

Dutinu ústní z venku uzavírají pysky. Z vnitřní strany ji tvoří pysky, dáseň, jazyk, spodní a dolní patro, které navazuje na kostěný základ horní a dolní čelisti. Pysky jsou z vnější strany porostlé většinou krátkou jemnou srstí a prorůstají zde také silné hmatové chlupy. Více či méně přiléhají k čelistem a mají různou tloušťku. Někdy to může být plemenný znak, ale někdy to může být i vyřazující vada. Z vnitřní strany se místo mezi pyskem a dásní nazývá ústní předsíní. Pysk v dolní čelisti je lemován papilami - výrůstky různé velikosti (podobné zubům na pile). Dáseň pak navazuje na zuby, kde pokrývá krčky nebo části korunek zubů. V dutině ústní je horní čelist tvořená tvrdým a měkkým patrem, které navazuje na dutinu nosní. Tvrdé patro má kostěný podklad na kterém je pevně přirostlá jemná sliznice. Jeho středem vede patrový šev (rýha od řezáků až ke stoličkám). Od něj šikmo vedou patrové stupně, kterých bývá většinou 5 na každé straně. Spodní část dutiny ústní je tvořená kostmi spodní čelisti, svalovými vlákny a jemnou sliznicí. V zadní části se připojuje kořen jazyka a po stranách v oblouku navazuje na tváře a znovu na horní čelist. Na úrovni zubů asi P3 sem ústí slinné žlázy. Jazyk je tvořený svalovinou a sliznicí s dlaždicovitým epitelem. Středem vede výrazná rýha. Na jeho povrchu jsou papily s chuťovými pohárky (skládají se z chuťových buněk, podpůrných buněk a vodivých nervových vláken). Jazyk je spojen se svalovinou dolní čelisti zvláštní blánovitou řasou - uzdičkou.

Dobře utvořené patro spolu s jazykem zajišťují přirozený posun nejen pevné potravy do trávicího traktu. Štěně, narozené s vadně utvářeným horním patrem - rozštěpem, nemůže sát dostatečně mateřské mléko a je života neschopné. Proto je tato vada chovatelsky přísně sledovaná.

Zuby různých druhů, zakotvené v čelisti tvoří chrup.

Zub je tvořený korunkou - část nad dásní různě velká krčkem - přechod mezi korunkou a kořenem a je těsně u dásně kořenem - část v dásni

Složení zubu sklovina vrchní vrstva, je nejtvrdší a většinou bílá a lesklá pod ní je - zubovina, je tvrdá tvoří hlavní část hmoty zubu v zubovině je dutina vyplněná dření s nervy a cévami povrch krčku je potažen měkčí kostní žlutavou hmotou - tmelovinou bez lesku

Dědičnost barev

Zbarvení srsti psa. Barva psa je to první, čeho si na psu všimneme a nejčastěji právě ona rozhodne, které štěně si ve vrhu nový majitel vybere. U čistokrevných psů je žádoucí i nežádoucí zbarvení dáno standardem plemene.

Chovatelé by se proto měli zajímat o způsob, jakým se to které zbarvení srsti dědí a jak postupovat v chovu, aby se vyvarovali nemilých chyb. Otázkou dědičnosti barvy srsti psa se zabývala řada badatelů, ale bohužel většinou ne příliš systematicky. Za zakladatele a průkopníka studia dědičnosti barev srsti psa lze považovat Clarence C. Littla, který roku 1957 publikoval dodnes velice moderní souhrnný přehled genů, které se na barvě srsti podílí. Clarence C. Little byl jakýmsi Julesem Vernem genetiky - i když v jeho době nebylo mnoho faktorů působících zbarvení srsti dosud známo, předpokládal jejich existenci - a pozdější výzkumy mu daly za pravdu. Jeho označení jednotlivých alel je velice přehledné a logické a proto ho používáme i my. I když existuje mnoho plemen psů, která člověk záměrně vyšlechtil, patří všechna k jednomu živočišnému druhu - pes (canis).

Naprosto logicky proto předpokládáme, že pro celý druh platí, že shodné barvy jsou vyvolávány působením stejných genů - například, že černá barva novofundlanda je způsobena stejnými geny jako černé zbarvení pudla, šarpeje, knírače či šiperky. Žádná sledování nenasvědčují tomu, že by to tak nebylo, ale je samozřejmě známo, že některé alely se u všech plemen nevyskytují. Než se pustíme do podrobnějšího popisu genů pro barvy srsti psa, měli bychom si ujasnit jedno: mluvíme-li o barvě psa, musí být naše řeč jasná. Řekneme-li hnědý pes, je to vždy pes zbarvený na základě hnědého pigmentu, se srstí v různém odstínu hnědé (čokoládové) barvy s hnědým (játrovým) nosem. Takový pes nemá na svém těle žádný černý pigment, nenajdeme u něho jediný černý chlup a má i světlejší oko a světlé drápy. Mluvíme-li o žlutém psu, tak myslíme takového, který má černý pigment, tedy černý nos a srst v různých odstínech žluté barvy - od smetanové přes pískovou, zlatou, srnčí, rudou až po tmavou mahagonovou. Ale pozor! I žlutý pes může mít špatně vybarvený nos, takže na první pohled máme dojem, že jde o zbarvení na podkladě hnědého pigmentu. Pak si ale musíme všimnout barvy jeho očí a drápů a hledat v srsti náznak černé barvy, abychom ho správně identifikovali!

Známe dvanáct základních genů, které ovlivňují zbarvení srsti psa.

Locus A: V locu A je série alel, která určuje množství a rozmístění tmavého (černého, hnědého) pigmentu v srsti. As dominantní gen, nadřazený všem ostatním alelám, dovoluje rozmístění tmavého pigmentu v srsti po celém těle (černá doga, hnědý pudl). ay omezuje výskyt tmavého pigmentu a vytváří žluté zbarvení různé sytosti (akita, shiba, žlutá doga). Štěňata se rodí tmavší, často s černým pruhem na hřbetě. Někteří autoři uvádí tuto alelu rovněž jako dominantní, tedy Ay - je to ale nelogické. Pokud by v locu A byly dvě dominantní alely, navíc pro nejrozšířenější zbarvení (As pro černou a Ay pro žlutou), jak by potom vypadal výsledek spojení černého partnera se žlutým? Chovatelské pokusy jasně dokazují, že žlutá barva je proti celočerné recesivní. aw divoké, vlkošedé zbarvení (německý ovčák, vlčí špic). as sedlové zbarvení - částečně dominantní nad at, vyvolává dvojí zbarvení - tmavé (černé, hnědé) se žlutými znaky, kdy je tmavá barva omezena jen na sedlo na hřbetě. Celá hlava a zbytek těla je žlutý různé sytosti (erdel, velšterier). at umožňuje dvojí zbarvení - tmavé a žluté - tak, že je většina těla tmavá a na hlavě je žlutá omezena jen na tečky nad očima a oblast kolem tlamy (dobrman, jezevčík, shiba). Chovatelské pokusy u některých plemen ukazují, že na alelu at působí některé modifikační faktory (polygeny ?), které vyvolávají tzv. grizzle zbarvení u saluky nebo domino u afgánů. Není vyloučeno, že i typické zbarvení obličeje aljašských malamutů a sibiřských husky je stejného původu. a recesivní alela popsaná u německého ovčáka a norského elkhounda, vytváří v součinosti s genem B (tedy aaBB) černé jedince, recesivní vůči všem ostatním barvám.

Locus B: B dominantní alela, která dovoluje vznik černého pigmentu na těle psa. b recesivní alela, která vzniku černého pigmentu brání a v homozygotním stavu bb vyvolává hnědý pigment a hnědé zbarvení nosu a srsti.

Locus C: V locu C jsou alely, které především působí na intenzitu žluté barvy. Žlutá barva má vedle strakatosti největší variabilitu, od opticky téměř bílé až po temně mahagonovou (irský setr). Vzájemnými vztahy alel v tomto locu a působením dalších faktorů se zabývalo mnoho badatelů. Z jejich prací a z chovatelské praxe vyplývají následující závislosti. C umožňuje syté zbarvení především žluté barvy. cch působí na žlutý pigment a zesvětluje ho opticky až na téměř bílou (černostříbrný knírač, čuvač). O existenci této alely nejsou mnozí badatelé přesvědčeni a nejnovější výzkumy ukazují, že je více pravděpodobné, že místo jednoho genu působí zesvětlování žluté barvy skupina polygenů. Pro přehlednost budeme ale v dalším textu toto Littlovo označení používat, ať již je podklad zesvětlení jednoduchý (jedna alela cch) nebo složitější (skupina polygenů). ce způsobí mimořádné zředění žluté barvy a velmi světlé, dravčí oko. ca je vloha pro úplný albinismus, kdy není na těle psa žádný pigment, oči jsou červené. Kromě uvedených alel, které byly v locu C popsány badateli a experimentálně ověřeny chovateli, existuje i řada dalších faktorů, které se na žlutém zbarvení srsti psa podílejí. Především jsou to již zmíněné polygeny, zvané "rufus", které ovlivňují zesvětlování žluté barvy. Z praxe je známo, že sytost žlutého zbarvení velmi kolísá a že je obtížné dosáhnout žádoucího odstínu. Výsledky výzkumu se od sebe natolik liší, že je těžko jednoznačně říci, jak to doopravdy se vzájemným působením všech faktorů vlastně je. Vzhledem k tomu, že není známo, že by dva světlejší jedinci přivedli na svět sytě žlutého potomka, předpokládáme, že zjištění Littlova o recesivitě genů pro zesvětlení žluté barvy jsou správná. Rufus geny ovlivňují i sytost černé barvy - předpokládáme jejich působení při snížení sytosti zbarvení sedla u erdela, lakelanda nebo vzniku matně černé (opticky hnědočerné) barvy u šarpejů. Skupina polygenů nazývaných "umbrous" dovoluje vzniku takzvaného sobolího zbarvení (sable, sezam, zobl, činčila). Působí na ay a vyvolávají promísení žlutých chlupů s černými nebo zbarvení špiček žlutých chlupů černě. Toto zbarvení je velmi efektní například u saluk nebo tibetských španělů a naopak krajně nežádoucí u šarpejů. Chovatelsky je ověřeno, že musí existovat i další modifikační faktory, působící v locu C. Jde o faktory působící tzv. "urajiro" zbarvení, které je známé např. u saluk a přímo vyžadované standardem pro akity a shiby. Jde v podstatě o žlutou variantu již zmíněné zbarvení "grizzle" u chrtů. Jedinci s urajiro mají nad očima, okolo tlamy, na hrdle, prsou, spodku ocasu a nohou velmi světlé, opticky až bílé zbarvení. Výsledky v chovu ukazují, že jde o recesivní faktory, ale bohužel se jejich dědičností dosud nikdo nezabýval.

Locus D: D dominantní alela, spoluúčastná při vzniku černého pigmentu. d recesivní alela, která mění černý pigment na modrý. Štěňata se již modrá rodí (modrá doga)! Psi s tímto genem nemají černý nos, ale břidlicově šedý (pokud je gen v homozygotní formě dd!) a jejich oči jsou rovněž světlejší. Tato alela samozřejmě působí na černý pigment i u žlutých psů, ti pak mají břidlicově šedý nos a srst není jasně žlutá, ale pastelově izabelová (italský chrtík, AST), Ve spolupráci s genem b (ve formě bb) vyvolává stříbrošedé zbarvení, známé u výmarských ohařů a border colií.

Locus E: E dovoluje rozšíření tmavého pigmentu v celé srsti. e omezuje vznik tmavého pigmentu v srsti a v homozygotní formě ee mění černou barvu na citrónově žlutou. Štěňata se rodí jasně žlutá bez náznaku černých chlupů po těle. Toto zbarvení je většinou krajně nežádoucí, protože působí v chovu mnoho problémů. Známe je u dalmatinců (žluté tečky, ale černý nos) nebo u "nepravých" aprikotů - pudlů se žlutou srstí, ale rovněž černým nosem. ebr působí žíhání žluté srsti. Pokusy ukázaly, že vloha pro žíhání je opravdu recesivní, i když existují autoři, kteří tvrdí, že jde o gen dominantní. K jejich omylu došlo pravděpodobně proto, že i žíhání je velice variabilní. Známe jedince, kteří jsou na pohled černí, ale při bližší prohlídce zjistíme, že mají na těle několik světlejších chlupů, vzdáleně naznačujících žíhání (francouzský buldoček, staf. bulterier). Naopak jsou i takoví jedinci, kde je žíhání patrno pouze na kůži a v srsti jen ve velmi mladém věku. Postupem času ze srsti zmizí, srst je jednolitě žlutá a pro pokus je takové zvíře mylně počítáno jako žluté bez žíhání (whippet, irský vlkodav). Sytost žíhání je opět ovlivňována řadou polygenů, jejichž přesné vztahy nebyly dosud důkladně prozkoumány. V locu E je popsána i existence alely Em, nadřazené všem ostatním, která dává vznik masce (černé, hnědé). Někteří autoři uvádí, že u žlutého zbarvení na základě ee se maska nevyskytuje a že je to bezpečný způsob, jak poznat "pravého" žlutého jedince od nežádoucího citronového.

Locus G: G částečně dominatní gen, který za spolupůsobení jiných genů mění štěňata narozená jako tmavá (černá, hnědá) na světlá (šedá, světle kávová). Typickým příkladem je kerry blue teriér a český teriér. g recesivní alela, která tuto změnu barvy nepůsobí.

Locus M: M dominantní gen působící vznik tzv. "merle" zbarvení u kolií, jezevčíků, někdy dog harlekýnů a dalších plemen. Pes s tímto faktorem má po těle kromě tmavých skvrn (černých, hnědých) také skvrny světlé (šedé, kávové). Pokud se světlá octne v oblasti oka, působí i úbytek pigmentu v oční duhovce. Tento gen je letální - štěňata MM se rodí mrtvá nebo velmi rychle hynou. Proto se v chovu raději dva merle jedinci nespojují. m recesivní alela, která dovoluje normální zbarvení.

Locus P: P ponechává sytost barev. p recesivní alela velmi vzácně se vyskytující. Byla popsána především u pekinézů, kde mění černý pigment srsti na kouřový a tmavé oko na růžové.

Locus R: R dominantní gen, který působí tzv. roan zbarvení, kdy je jeden chlup bílý a jeden pigmentovaný. Byl objeven a popsán u kokršpanělů. r změny nepůsobí.

Locus S: S dominantní gen, který dovoluje tmavé zbarvení srsti na celém těle. Pokud se za jeho působení vyskytnou bílé skvrny, je to pouze náhodný výskyt velmi malých bílých ploch, zapříčiněný tzv. pronikajícím albinismem. K takovéto ztrátě pigmentu u celobarevných plemen dochází nejčastěji na prsou a prstech hrudních končetin. si recesivní gen dovolující takzvané "irské zbarvení", typické pro některá plemena (kolie, bulterier). Pes s tímto genem v homozygotní formě má bílou lysinu na hlavě, bílý límec různé šíře, bílé ponožky a bílou špičku ocasu. sp recesivní alela, která vyvolává větší výskyt bílých skvrn, tzv. pravou strakatost. Rozsah barevných ploch je od 80 do 20% celkové plochy těla. sw nejníže postavená alela, která dovoluje ještě větší rozsah bílých skvrn. Barevných ploch je pak méně než 20% povrchu těla nebo se pigment omezí jen na oční víčka a lem pysků (sealyham teriér). Všechny alely tohoto locu na sebe vzájemně působí a při heterozygotních kombinacích vyvolávají různě velký rozsah bílých odznaků. Například jedinec si si má méně bílé než si sp nebo dokonce si sw atd.

Locus T: Ovlivňuje čistotu bílých ploch. T dominantní alela působí tečkování bílých ploch. t recesivní alela ponechává bílé plochy čisté. Stejně tak, jak některé standardy požadují bílé plochy čisté (king Charles španěl), tak jiné naopak tečkování vyžadují (český strakatý pes, dalmatin). U dalmatinců se dlouho předpokládalo, že jde o odlišný gen, který vyvolává jejich typické zbarvení. Dnes již víme, že jde opravdu o klasické tečkování (T), které chovatelé výběrem rodičovských párů dovedli k takové dokonalosti.

Locus W: Pověděli jsme si o tom, jaké geny ovlivňují zbarvení srsti u psa. V tomto locu jsou umístěny alely pro dominantní bílé zbarvení, které se vyskytuje jen u několika plemen. Badatelé tyto faktory objevili díky bulterierům, u kterých je bílá barva dominantní nad barevností. W působí bílé zbarvení srsti u bulterierů. w ponechává srst barevnou. Zbarvení srsti psa v chovatelské praxi písmeny označujeme geny dominantní, které podmiňují vznik převládajících, na první pohled viditelných vlastností, kdežto malá písmena značí geny recesivní, řídící vlastnosti potlačené, skryté třeba po mnoho generací.

Jak můžeme tyto své znalosti prakticky upotřebit?

Třeba takto: Existuje neměnná posloupnost základních zbarvení psů podle toho, jakou alelu genu A mají. Nejvýše postavené je celočerné zbarvení (novofundlandský pes, doga ...) - pozor ale na výjimku u některých něm. ovčáků a elkhoundů. Černý pes může nést vlohy pro všechna ostatní zbarvení srsti a jen chovatelsky, tedy pokusným krytím, můžeme objevit, které to jsou. Dva černí jedinci spolu mohou mít štěňata černá, žlutá, vlkošedá a dvojího zbarvení. Za černou stojí jako další v pořadí žlutá všech odstínů a modifikací. Jak mahagonová irských setrů, tak i zlatá a sezamová japonců, písková dog, chrtů, teriérů nebo krémová hokkaida, kišu, akit, tatranských čuvačů atd. Dva žluté jedince s genem ay spolu nikdy nemohou mít celočerné štěně (stále připomínám vzácnou výjimku u NO), ale mohou mít děti vlkošedé a dvojího zbarvení. Dva vlkošedí jedinci spolu mohou mít jen štěňata vlkošedá nebo dvojího zbarvení, protože v hierarchii psích barev stojí na třetím stupni, až za celočernou a žlutou. Zcela nejníže je tzv. dvojí zbarvení, tedy černé (hnědé, modré) se žlutými znaky. Dva černo-žlutí jedinci spolu nikdy nemohou mít štěňata jednobarevná, jen štěňata dvojího zbarvení. Pokud se stane, že mají například děti zlaté, je to doklad toho, že nebyli oba rodiči narozeného vrhu! Všechna zbarvení mohou být doprovázena bílými znaky nebo být kombinována s větším množstvím bílé barvy, být strakatá.

Za strakatost v pravém slova smyslu lze u psů považovat výskyt větších bílých, nepigmentovaných ploch na pigmentovaném těle, hlavě a končetinách. Strakatými tedy nejsou jedinci takzvaného dvojího zbarvení (černí, hnědí, modří se žlutými znaky). Nejsou to ani ta plemena, kde je oblast žluté barvy silně zesvětlena, že působí opticky bíle - aljašský malamut, sibiřský husky, shiba. Nepigmentované chlupy se mohou i u cele pigmentovaných plemen objevovat na hrudi či prstech předních končetin. U některých plemen jsou i tyto malé bílé skvrny považovány za nedostatek, jinde je standard povoluje. Velmi malé bílé odznaky, většinou jen pár chlupů na hrudi nebo na prstech předních končetin, vyvolává takzvaný pronikající albinismus. Je to zcela náhodně vzniklá depigmentace. Je ale ověřeno, že pokud začneme partnery s bílými skvrnami spolu spojovat, začne se rozsah nepigmentovaných ploch zvětšovat.

Postup rozšiřování bílé barvy na těle psa je tento:

začne to malou bílou skvrnou na hrudi a předních tlapkách. Dále se objeví bílá brada a celé tlapky předních končetin jsou bílé. Dále se bílá rozšíří na prsty zadních končetin a je bílá i špička ocasu. Odznaky na prsou se dále rozrůstají směrem k hlavě a na spodní části těla až na břicho. Skvrny na bradě přechází na horní čelist, kde vzniká lysina různé velikosti. Bílá z hrdla se dostává na horní stranu krku - nejdříve jako skvrna na šíji, později jako různě široký límec. Na končetinách stoupá bílá směrem k páteři. Toto stádium rozsahu bílé barvy - lysina na hlavě, límec, bílé všechny končetiny a bílá špička ocasu - nazýváme "irské zbarvení" a víme o něm, že je ovlivňováno recesivním genem si. Chovatelsky je možno takové zbarvení zcela dobře ustálit a existují plemena, kde se nejen často vyskytuje (bulterier, AST), ale kde je dokonce standardem předepsáno (kolie). Homozygotní jedinci si si mají všichni zhruba stejně veliké odznaky a výběrem chovných párů lze v chovu dobře eliminovat výskyt odchylek. Od irského zbarvení postupuje další depigmentace velmi rychle. Bílý límec se rozšíří tak, že zasahuje celý krk od lopatek až po zátylek hlavy a oddělí se pigmentovaná hlava od těla. Bílá na prsou a na břiše vystoupí až do úrovně loktů, bílá na končetinách rovněž. Na těle je pouze barevný plášť, pigmentovaná srst se drží na hlavě především na uších a okolo očí. V dalším stadiu vystoupí bílá ve slabinách a spojí se na páteři - dojde k roztržení pláště na skvrny. Bílá lysina na hlavě se protáhne, spojí s límcem a rozdělí pravou a levou stranu hlavy na dvě samostatně pigmentované části. Bílá barva na ocase přibývá tak, že je téměř celý ocas bílý. Pes je strakatý a my máme ověřeno, že je nositelem alely sp, která toto zbarvení vyvolává. Tato alela je ustupující vůči alele si pro irské zbarvení. Heterozygoté si sp jsou méně strakatí než homozygoté sp sp. Jsou tři místa na psu, kde se pigmentovaná srst drží nejdéle: hlava okolo uší, střed hřbetu a kořen ocasu. Při dalším bělání zmizí nejdříve skvrna na hřbetě, pak barevná srst na kořeni ocasu.

Nejdéle se drží skvrny na hlavě, častěji dříve mizí barva kolem očí a déle vydrží na uších. Jedince, kteří mají pigmentovaná místa pouze na hlavě nebo dokonce jsou celí bílí s pigmentem jen v oku, nose a pyscích, nazýváme extrémní strakáči, geneticky sw sw. Alela sw je nejníže postavená v locu S, a vyvolává největší ztrátu pigmentovaných ploch na těle psa. Heterozygotové si sw a sp sw jsou vždy více pigmentovaní než homozygoté sw sw. Bílé plochy jsou buď čistě bílé nebo tečkované (díky přítomnosti alely T). Tečky mohou být malé nebo velké, řídce či hustě rozložené. Někdy bývají tak husté, že v dlouhé srsti působí, jako by byl pes žíhaný nebo dokonce roan (jeden chlup bílý, jeden pigmentovaný). Barva teček i skvrn se řídí místem, na kterém na těle psa leží a na tom, jak je pes dědičně založen. Každý strakáč má pod svým bílým zbarvením skrytu svou původní barvu - kdyby nebyl bílý, strakatý, byl by černý, žlutý, žíhaný, černý se žlutými znaky atd. Podle toho, do které původní barvy tečky zasahují, jsou i zbarveny: tečky (skvrny) v oblasti černé barvy jsou černé, tečky ležící v blízkosti žluté barvy jsou žluté. Nebo opačně, z barvy teček (skvrn) na těle psa můžeme soudit, jaké je jeho základní zbarvení: černé tečky na hřbetě a žluté na nohou svědčí o tom, že by byl černý se žlutými znaky, černé a žluté tečky promíchané mezi sebou po celém těle a na nohách nám ukazují, že by pes byl žíhaný atd. Zvláštním případem kombinace extrémní strakatosti a tečkování bílých ploch je dalmatin. Že je nositelem genu sw svědčí to, že se u něj často vyskytují nežádoucí tmavé skvrny většího rozsahu, než jsou tečky. Charakteristické tečkování je pak důsledek dlouholeté chovatelské práce, kdy byl v plemeni ustálen jak tvar a velikost, tak i četnost teček.

převzato: Ing. Hana Petrusová poradce chovu SIK

 

 

Je chov psů opravdu výnosný obchod?

(článek jsem převzala z www.Mazlíčci.cz a upravila podle landseera. Opravdu se s ním plně ztotožňuji).

Mnoho lidí si myslí, že chov psů je výnosná živnost a že takový chovatel se musí mít finančně velice dobře. Najdou se i závistivci. Za hodně dobře finančně postavené se považují zejména chovatelé psů s PP. Ale je tomu opravdu tak? Proč tedy mnoho takových chovatelů jezdí v ne příliš luxusních vozech a ani jejich domácnosti nevykazují mnoho známek luxusu? Proč je cena štěňat s PP vyšší než cena štěňat bez PP? Je taková cena přemrštěná nebo si jí chovatel zaslouží? Dává vám takový chovatel nějaké záruky? Otázek by se našlo jistě ještě více, ale pojďme hezky od začátku. Představme si, že jste si právě koupili fenku nebo pejska s PP a plánujete nějaká ta štěňátka.

Cena štěňátka: Může se pohybovat v relacích 8 000 - 30 000 Kč (samozřejmě se najdou i štěňátka s PP s cenou hýbající se oběma směry, vše záleží na plemenu, ale také na tom, jací byli rodiče vašeho štěňátka)

Základní výbava: Je logické, že pořídíte základní výbavu pro nového člena rodiny - pelíšek - 250 - 1200,- Kč; misky - 60 - 250,- Kč; obojek - 50 - 300,- Kč; vodítko - 50 - 800,- Kč; případně kotec, hračky a další drobnosti.

Při malém plemenu a nutné dávce skromnosti jsme na 500,- Kč, při velkém plemenu na částce 3000,-. Tuto částku pak vynásobíme 5×, protože asi tak často za život vašeho psa koupíte tyto věci znovu, takže jsme na 2500,- u malého psa a 15 050,- u velkého.

Krmivo: Samozřejmě, že náš pes bude také něco jíst, a to po celý život. Pojďme se podívat, co náš pejsek spořádá za svůj cca 12letý život: 1 den - malé plemeno 5kg - cca 0,075 kg, velké plemeno 50kg - cca 0,590 kg 1 měsíc - malé plemeno 2,25 kg, velké plemeno - 17,7 kg 1 rok - malé plemeno 27 kg, velké plemeno - 212,4 kg celý život (průměrný věk 12 let) - malé plemeno - 324 kg, velké plemeno - 2 548,8 kg krmiva.

Když tyto cifry přepočítáme do peněz za prémiové až super prémiové krmivo v ceně 100,-/kg (a to jsme skromní), vyjdou nám následující údaje: 1 rok - malé plemeno 5kg - 2700,-, velké plemeno - 25490,- celý život - malé plemeno - 32400,-, velké plemeno - 305880,- Musíte uznat, že to skutečně nejsou úplně malé investice.

Veterinární péče: Nesmíme zapomenout na náklady na zdraví, ať už povinné, nebo vynucené okolnostmi - pravidelné očkování za rok - 180 -800,- Kč pravidelné očkování za celý život - 2160 - 9600,- Kč další očkování 200 - 800,- Kč odčervení každé 3 měsíce 50-320,- Kč odčervení - celý život - 2400 - 15360,- Kč antiparazitika - 200-1000,- Kč za rok Jednorázová ošetření dle potřeby mohou dosáhnout v případě operací částek několika tisíc.

Kosmetické přípravky: Někteří psi se koupou cca 1-2× do roka, jiní 1-2× za měsíc. Počítejte tedy s výdaji na šampony, kondicionéry, hřebeny a u některých plemen také na psího kadeřníka. - za 1 rok 200-2000,- Kč - za celý život 2400-24 000,- Kč

Poplatek za psa: K vlastnictví psa také neodmyslitelně patří poplatek obci. Výše poplatků se může značně lišit, a pokud chováte více psů, bude vás to čím dál, tím víc táhnout na vesnici, kde jsou podmínky pro držení psů podstatně lidštější. - za 1 rok - 100-1200,- Kč - za celý život - 1200 - 14 400,- Kč

Členství v klubu daného plemene: Můžete tím získat jisté výhody, informace a servis. - za rok 300 - 1000,- Kč - za celý život psa - 3600 - 12000,- Kč

Výstavy: Pokud chcete svého psa nebo fenu uchovnit, budete pravděpodobně muset a chtít absolvovat pár výstav, nebo alespoň dvě. Minimum 2 za život - 1300 - 2000,- Kč Pokud má někdo pejska s výstavními tituly, vydá daleko více financí, aby jeho jedinec mohl ukázat své kvality. Ne vždy je získání titulu snadné a někteří jedinci se i přes veškeré snahy k titulu nedostanou, protože jim chybí potřebné kvality či se zrovna v jejich generaci vyskytla velká konkurence. Nemůžeme se potom divit, že štěňátka po titulovaných pejscích jsou o něco dražší, vždyť ani chovatel nešetřil a vynaložil nemalé finance na prezentraci svého psa. Do jisté míry to ale svědčí o chovateli, že má o chov skutečný zájem a nejde mu jen o to, jak rychle získat peníze ze štěňat. Zajímá se o vývoj plemene a pečlivě vybírá rodiče pro budoucí potomky. Zajímá se o zdravotní stav i směr chovu plemene a stále sleduje nové informace. Pro získání titulu Junioršampion - min. 3 výstavy vyššího typu- cca 3000,-, ale spíše 6-10 výstav (i více), protože ne vždy získáte potřebné čekatelství, takže se částka může vyšplhat na 5600 - 8000,- + zápis do rodokmenu 200-300,- Kč. Pro získání titulu Český šampion - min. 4 výstavy vyššího typu - cca 3400,-, ale spíše 6-10 výstav (i více), protože ne vždy získáte potřebné čekatelství, takže se částka může vyšplhat na 5600 - 8000,- + zápis do rodokmenu 200-300,- Kč. Pro získání titulu Interšampion platí totéž co pro národní šampionát, ale převážně v zahraničí, takže náklady stoupnou několikanásobně - např. jedna výstava v Polsku -40-50 Eur, Slovensko 40-50 Eur, Rakousko - 45-50,-EUR, atd... Připočítejte ke každé výstavě také PHM, parkovné, občerstvení, vstup pro další členy rodiny a drobné nákupy, což může při skromných výdajích činit 300,- Kč, při delší cestě 2000,- i více.

Bonitace (uchovnění) - jednorázově 300 - 800,- Kč Přeregistrace psa či feny mezi chovné jedince - jednorázově 300,- Kč

CHS (chovatelská stanice): Pokud jste se již rozhodli odchovat štěňata a máte uchovněnou fenu, je vhodné zažádat o CHS. Zařízení mezinárodně chráněné CHS nějaký čas trvá a poplatek za zřízení je1890,- Kč. Je to obdoba ochranné známky a musí být tedy unikátní na celém světě, resp. v národních organizacích zastřešených pod FCI. Pod tímto názvem pak můžete chovat psy po celý zbytek života, i když třeba změníte plemeno.

Krytí: Jestliže máte krycího psa, tak toto je váš první výdělek, pokud vlastníte fenu, další poplatek. Ceny za krytí jsou různé, závisí např. na plemeni, na tom, kolik titulů má pes a jakých je kvalit, ale také na libovůli majitele psa. Dále počítejte s poplatkem za krycí listy. U některých plemen je platí majitel feny, u jiných i majitel psa, u některých plemen tyto poplatky odpadají. Takže pokud máte fenu počítejte, že za narozenou fenu dáte cca 1000-2500,- a za narozeného psa 500-2000,- (tento údaj se může u jednotlivých plemen lišit, někdy se krytí platí paušálem - tj. předem smluvenou částkou bez ohledu na velikost vrhu). Dále mohou vzniknout náklady na pobyt feny u psa, pokud ji tam člověk nechá, ale to je už na dohodě mezi majiteli. Že poplatky za krycího psa v zahraničí budou opět vyšší, není třeba snad ani připomínat, navíc přibudou poplatky za pobyt majitele, cestu do zahraničí…..

Vrh: Pokud porod proběhne bez problémů a nemáte výdaje na veterináře, počítejte s těmito výdaji:

Kontrola vrhu - dvakrát - 600 - 1000 = 1200 - 2000,- Kč (některé kluby neprovádějí)-konkrétně u landseerclubu je to částka 500,- kč za každé odchované štěně Tetování - 50-100,-/1 štěně Vystavení rodokmenu - 250-460,-/1 štěně Očkování štěňat - cca 300-500,-/1 štěně Čipování - 400-1000,-/1 štěně Vystavení pasu - 250-350,-štěně

Feny je možné krýt (podle plemene) od 18 až 24 měsíců a poslední krytí je možné v 8 letech, takže při maximálním využití feny (štěňata smí mít 1 za kalendářní rok) a hárání po 6 měsících (některé feny hárají po 9 měsících nebo i jednom roce) je to celkem 6 vrhů. U malých plemen mohou být i 3 vrhy ve dvou letech U malých plemen je průměrný počet štěňat ve vrhu cca 2-4, u velkých plemen cca 6-9. Za celý život pak taková průměrná plně "vytížená" fena malého plemene porodí 12-24 štěňat a velkého 36-54 štěňat. Z toho ne všechna musí přežít a ne všechny feny mohou rodit do takovéhoto věku. Přepočteno na peníze (za ideálních podmínek) utržíte za štěňata malého plemene 96 000-192 000 Kč, u velkých plemen - 288 000-432 000 Kč.

Lákavé?

Možná.Ale to je příliš ideální číslo. Možná, že váš pes nebo fena má vadu chrupu nebo jinou dědičnou vadu nebo nemoc a nebude nakonec vůbec chovný, nebo vás zaskočí úraz či nemoc. Možná bude mít vaše fena problém pokaždé zabřeznout, a nebo dát početný vrh. Váš pes se možná úplně vykašle na nějaké krytí, když je tolik jiných zajímavých věcí... Nebo vám nějaké štěně zbyde doma déle, či na stálo, nebo vám ho vrátí nezodpovědný chovatel... Připočtěme tedy krmení pro další hladové, a ne vždy malé krky. Takových "nebo" a "možná" se v chovu psů vyskytuje celá řada.

Krmení pro 1 štěně do věku 8 týdnů (odstav) malé plemeno cca 2,24 kg - velké plemeno - 22 kg přepočteno na peníze - jedno štěně malého plemene 157,- Kč, velkého plemene 1540,- Kč

Takže zkusme si to zhruba shrnout: Náklady na držení psa při malém plemeni dosahují za celý jeho život 77 280,- a při velkém plemenu a vyšších požadavcích 585 176,- Kč. A to jsou pouze ty základní, nebereme v úvahu možné onemocnění, náklady na větší výstavní kariéru ap.

Teď se podívejme na zisky ze štěňat a porovnejme je s náklady.

Chovatel první kategorie (levnější varianta) za 12 let ?vydělal" 18 720,-, což je+ 1560,-/rok a majitel druhé kategorie (dražší varianta) je v mínusu - 153 176,-.

U některých plemen ještě připočítejme povinná vyšetření kyčlí DKK a očního pozadí a další. Jejich cena se pohybuje v řádu 2000-3000,-. Tím vám ale chovatel psa s PP zajišťuje, že se dále nebude chovat na psech, kteří mají toto dědičné zatížení, a tím vám nevzniknou další a ne malé náklady na veterinární péči. Např. operace luxací se pohybuje v řádu 8000-10 000 + následná péče, pokud operaci odmítnete, bude s největší pravděpodobností nutné psa utratit.

Co dodat?

Pokud někdo chová psy s PP, nevěřte, že někdy výrazně zbohatne. Je to člověk, který psům zasvětil svůj život, často ani neví, co je to dovolená a jeho dům či byt zřídka vyhlíží luxusně.

Teď se ale podívejme z tohoto pohledu na chov psů bez PP.

Tím nemyslím chovatele, kteří si koupí mazlíčka a chtějí od něj mít jednou štěňátka, ale množitele, kteří si psa kupují již s předpokladem, že jim poslouží jako prostředek k zisku. Není výjimkou, že pokud pes či fena už nejsou pro chov použitelní nebo nevyhovují požadavkům majitele, takový rádobychovatel se jich obratem zbaví, aby neubíral finance. Klidné stáří a dobrá péče, o tom si můžou tyto "továrny na štěňata" nechat jen zdát. Takže takovému množiteli odpadne spousta finančních nákladů, které poctivý chovatel vynaloží až do dožití svého psa. Záruky žádné nečekejte, a pokud vám náhodou z původně "čistokrevného" štěňátka vyroste něco úplně jiného, nemáte ani co reklamovat, protože kupního listu se až na vzácné výjimky nedočkáte. Hůře, pokud zjistíte, že má váš nový psí kamarád nějakou dědičnou nemoc (předkus je v tomto případě ta nejméně bolestná varianta, i když jorkšír s tváří buldoka také není to pravé ořechové), pak počítejte s daleko vyššími náklady na péči, než byla pořizovací cena štěněte.

Obrazy v číslech:

Množitel psů bez PP vynaloží na chov svého psa cca 30 tisíc a vydělá 60-120 tisíc Kč. Jeho zisk je 30 000-90 000,- za 12 let života psa (někdy i více, protože se nemusí řídit žádnými řády a fenu klidně nakryje ne 1, ale 2× za rok), což je 2500,- až 10 000,- za rok. Ani toto není nijak závratná suma, ale přesto je vyšší, než u chovatele psů s PP, a to je často rozdíl ceny štěňat s PP a bez PP jen 1000-2000,- Kč a někdy dokonce u moderních plemen dosahuje cena takového štěněte stejné výše, jako cena štěněte s PP z kvalitního chovu - množitelé těží z nevědomosti kupců.

Větší výdělek těmto množitelům přináší ještě jiná možnost - výkupy štěňat. Množitel se zaměří na nejžádanější plemena, výkupy od něj odeberou většinou celý vrh již v 5-6 týdnech (!!!), čímž mu výrazně klesají náklady, ale příjem je jistý a nemalý. A to už nemluvíme o etice, protože to by bylo na další článek.

Navíc - dává vám takový "chovatel" nějaké záruky? Na zdraví, na vzhled či povahu vašeho psa? Víte, jestli zrovna váš pes nevznikl ze spojení matky a syna nebo dcery a otce či bratra a sestry? Nikoliv.

Stojí tedy za zamyšlení, jestli vyzdvihovat chovatele psů bez PP a psy s PP nazývat přešlechtěnými a přecitlivělými jen proto, aby se ti s bez PP ukázali vlastně jako lepší.

Pokud pes bez PP, tak jedině voříšek z útulku. Protože jedině u toho se nebudete muset bát dědičného zatížení. Na druhou stranu bohužel nevíte, jak moc vyroste nebo jakou můžete očekávat povahu. Přesto tím prokážete lidské i psí společnosti dobrou službu a můžete získat výtečného kamaráda. Ale pokud chcete konkrétní plemeno, volte raději psa s PP.

P.S. Čísla v těchto článcích zahrnují průměrné hodnoty, které se mohou u jednotlivých plemen samozřejmě lišit.

Tato čísla opravdu stojí za trochu přemýšlení a mění se v závislosti na ekonomické situaci, většinou vždy směrem vzhůru, takže většina údajů o ceně krmiv, poplatků za výstavy či veterináře bude už zase vyšší. Kdo však bude chtít, může si veškeré ceny zaktualizovat.